Moje první operace aneb Hrdinství zdar!

Protože já musím mít všechno špatné, co projde kolem a všimne si mě to; tak jsem bohužel skončila jednoho krásného dne na oddělení chirurgie v hradecké Fakultní  nemocnici. Na operaci se žlučníkem. Kterou běžně podstupují lidé od určitého věku výš, do kterého já mám ještě daleko. Proč ne. A nebyla bych to já, abych ze svého fantastického pobytu nic nenapsala – už jenom proto, že jsem nudou umírala!

Pozn.: I když se to zdá neuvěřitelné, všechny následující události se mi skutečně přihodily. Možná v jen trošku mírnější podobě :) 

Jablečný koláč s drobenkou z ovesných vloček

Díky tomu, že moje fantastická teta mne neustále zásobí jablky z vlastní zahrádky, tak jsem se konečně po letech snažila najít i jiný recept, než jablečný štrúdl. A protože jsem se zrovna dívala na Prcičky.... no, řekněme, že jablečný koláč byla jasná volba. A byl fakt moc dobrej! :) 

Knižní leden 2018

Leden byl celkem hektický měsíc. Jeden by řekl, že času bude po vánočním shonu habaděj, ale ono to tak úplně nebylo. Začátek roku v práci byl šílený, znovu nastartovat to správné tempo se zprvu zdálo skoro nemožné. Pak přišly zimní bankovní hry, prezidentské volby, nějaká ta návštěva a klasické úterky nás hokejových ženušek... člověk rázem ztrácí možnost si v klidu číst a chce jenom spát. 

Takže za celý leden jsem stihla jednu jedinou knihu - Specialistka od Stephenie Meyer. Ale, stejně jako minulý měsíc, Vám můžu představit ještě jeden knižní klenot, který jsem dostala od své báječné kamarádky - Čurbes: rukověť omylů a (ne)šťastných náhod od Keri Smith. 

Tři roky u tyče aneb Stále si visím hlavou dolů s kovem mezi půlkami

S láskou vzpomínám na tu souhru náhod, která mne k tomuto krásnému sportu dovedla. Paradoxně za to mohl rozchod mé tehdejší kamarádky a moje touha ji pobavit svojí nemotorností. Kdyby mi tehdy řekla, že tomu sportu absolutně propadnu natolik, abych byla schopná přestát a přetrpět všechny ty modřiny, bolest a silová vypětí hned dvakrát týdně; asi bych se jí vysmála. No a podívejte se, tady sedím. O tři roky později, s rameny blížícími se velikosti Rambova syna, se stále většími touhami a ambicemi a především s neutichající vášní učit se a zdokonalovat ty mnohdy šílené prvky. Ať to stojí co to stojí. 

Říkali, že na tyči se budu cítit jako bohyně. Měli pravdu. Děkuji ti, Intimate pole dance studio!