Měla bys se sebou něco začít dělat. - Však já dělám! Dneska jsem třeba naběhala takových kilometrů. - Fakt? - No jo, šest jich bylo určitě. - Tys byla běhat? - Ne, neblbni, byla jsem pinglovat.
Jednou za čas si takhle řeknu, že je na čase se sebou fakt něco začít dělat. A to pak týden držím. Další tři týdny si však dávám zaslouženou sladkou pauzu. Takhle to asi daleko nedotáhnu, leda bych se snažila překonat sama sebe na stupnici váhy...
Jednou za čas prostě přijde moment, kdy se sama sobě absolutně zhnusím, když na sebe koukám rozvalená ve vaně, jak se voda pomalu přehrnuje přes mé OTP. A celé je to takové odporně rosolovité, natož když uprostřed toho všeho ční piercing pupíku. Popřípadě tomu velice pomůže přítel, když mne večer v posteli (anebo v podstatě kdekoliv a kdykoliv jinde, dokonce i před kýmkoliv) hladí po bříšku a sem tam utrousí něco jako Kdy to čekáme, Jak se má milánek nebo Miláčku, nepřibrala si zase? Ano, jsou to takové ty romantické okamžiky párového soužití, kdy bych mu nejraději dala jednu mezi oči a pak s brekem uznala, že má pravdu, ale schválně jestli si myslí, že jsem pořád ta nejkrásnější.
A tak se zapřu. Že tentokrát to fakt dokážu. A hned druhý den, plna odhodlání, vyrážím na náš běžící pás. Pěkně na celou Ulici, kterou u toho shlédnu na na zdi připevněné televizi, rychlou chůzí na rychlost 6 km/h a ještě trochu do kopečka, abych přidala na spálených kaloriích. Další dny už pak většinou mám najednou hrozně práce do školy, přijdu domů zpruzená po dni (sezení) v kanceláři nebo naopak uhoněná z restaurace, kde jen za období obědových menu naběhám dobrých pár kilometrů. A to už se doma prostě nikomu nechce jít ještě něco dělat, natož znovu chodit, protože Vás už přeci hrozně bolí nožičky. A sklenička bílého vína je tak lákavá. A hele, ono by se k tomu hodilo něco slaného, třeba tyčinka. Ale jen jedna. Ale veliká!
A tak to vždycky skončí. Z jediného dobrého pocitu běhání v restauraci to vždycky utne oběd, kdy si - v italské pizzerii - nemůžu dát nic jiného než pizzu nebo těstoviny (ideálně ty ve smetaně, ty jsou totiž nejlepší), jelikož salát mne po tak velkém energetickém výdeji prostě nezasytí. Do posilovny při dvou zaměstnáních a škole tak nějak nestíhám chodit; na plavání mě štve následné vysušování vlasů a líčení; cyklistika se dá jenom v létě a někdy ani tehdy ne; o běhání venku nechci ani slyšet, jelikož neumím dýchat. A tak dále. Je to krásný kolotoč výmluv. A jsem si ho dobře vědoma. Mojí nejoblíbenější, a také tou nejupřímnější, je ta, že když začnu shazovat kila, tak první půjdou dolů prsa. Tím by se tak z toho minima co mám stalo opět absolutní nic. No tak je v tomhle nějaká spravedlnost? Většinou to tak končí bědováním u zrcadla nad tím, že mám už pomalu druhou bradu, zatímco neteři zcela bez výčitek užírám mamkou koupený Kinder Pingui, protože jsem měla v práci těžký den.
Nejvtipnější na tom celém je, že mi to samotné vadí. Že bych prostě chtěla nějaké to kilo, které jsem díky štítné žláze nabrala, hezky shodit. Ale na diety já vůli prostě nemám, a abych se cpala kapustou, na to mám jídlo až příliš ráda. A hele, v lednici máme víno! A sýry! No a jsem zase v háji! Zase mi nezbude nic jiného, než si s čistým svědomím nalít dvojku chardonnay a zpívat si s Ewou Farnou o tom, že se vlastně mám ráda. Co na tom, že mám nějaké to deko navíc, když se stále najdou fešáci, kteří mi řeknou jaká jsem pěkná holka. A tečka.
Žádné komentáře:
Okomentovat