Onehdy jsme se vydali na takovou malou hurá akci do Pardubic, na naši první únikovou hru. Mluvíme o tom s Danem neustále, už tak rok v kuse, ale ještě se nám nepoštěstilo dotáhnout to do konce. Až tuhle v neděli, kdy nás na hru pozvali naši společní přátelé. A bylo to fantastický!
I přes to, že u nás v Hradci máme únikových her hned několik, naše prvenství se odehrálo v Pardubicích v Hugo Koumes. Vtipkovat jsme začali už před vchodem, kde bylo zamčeno, že už teď to začíná a my se musíme určitě probourat dovnitř. Dost stylově nám přišel otevřít chlápek oděný v modré policejní košili. S dychtivým očekáváním jsme si pak vyslechli celý příběh o chlápkovi, kterému zbývá poslední hodina do popravy. Hodina, během které se mu musí podařit útěk z vězení, který mu den předem vyšlapal jeho spoluvězeň. Tím vězněm jsme byli samozřejmě my.
Když nás zavřel do oné cely s odpočtem času, chvilku jsme s Danem jen tak bezradně stáli. Kdežto Jirka s Mončou mezitím už zkušeně začali prohledávat celou místnost. Postupně jsme našli několik klíčů, včetně jednoho malého překvapení. Musím uznat, že klíče byly dost rafinovaně poschovávané a každá další nápověda nejprve přinesla několik otázek než okamžitou odpověď. V jedné chvíli už se zdálo, že jsme naprosto v koncích. I přes to, že se nám hlídač snažil napovědět, za boha jsme nemohli přijít na řešení. Když nám to po nějaké chvíli konečně sepnulo, hořekovali jsme nad tím, jak hrozně jednoduché to vlastně je a jak jsme to jenom mohli přehlédnout. Když už nám zbýval poslední zámek k odemčení a 30 minut do konce, říkali jsme si s Danem kdo ví jak nejsme dobří. Poslední zámek ale odemkl zcela novou dimenzi hry, takže pocit vítězství byl náhle vystřídán pocitem paniky a spěchu. Samozřejmě jsme hru chtěli dohrát v co nejkratším možném čase. Opět nás čekala série hádanek, na jejichž řešení jsme hledali nejrůznější klíče a kombinace. Času nebylo nazbyt, chtě nechtě jsme sahali po nápovědách, abychom hru stihli v časovém limitu dohrát.
Podařilo se nám to. Hru jsme dohráli doslova za minutu dvanáct, do jejího konce nám zbývalo nějakých 50 vteřin. Za tu hodinu nás potkalo všechno možné - logické hádanky, počítání, karty, poslouchání z kazeťáku, otisky prstů a spousty dalšího. Hra byla neskutečně rozmanitá a každý další objev přinesl zprvu hrozné nadšení, které hned poté vystřídaly obavy z dalšího hádání. A co bylo nejdůležitější, měla poutavý příběh, který měl smysluplný konec. Vylezli jsme naprosto nadšení a ještě později u piva probírali co se nám líbilo a co k čemu patřilo, včetně zdánlivě nechutného zážitku a počátečního úleku. A už teď začínáme vybírat kam na další únikovku příště :)
Žádné komentáře:
Okomentovat