Hynku! Viléme! Jarmilo! Co Vám mám sakra říct?

Květen pro mne vždycky byl měsícem svátku zamilovaných. Toho pravého, ne té trapné únorové importované náhražky. Ale letošní květen je po dlouhých letech poněkud smutnější - jsem na něj sama. Bohužel, i takové věci jako rozchody se stávají a je pak potřeba se v životě posunout dál. Ponechat si krásné vzpomínky a otevřít novou kapitolu budoucnosti. Po dlouhých debatách s kamarádkami a spoustě dvojek vína mi došlo, že tahle nová kapitola ale obnáší jeden zásadní problém, se kterým si nevím rady. I když, díky tomu, že mé flirtovací schopnosti jsou dávno za zenitem, tak nad tím ještě dlouho nebudu muset přemýšlet. Ale i tak..  Co se vlastně říká na prvním rande v podstatě cizímu člověku?

Nikdy jsem zrovna nevynikala v randění. Odjakživa jsem díky nejrůznějším pohnutkám z minulosti měla poněkud nižší sebevědomí a vždycky se přemrštěně snažila udělat fantastický první dojem. Dokonalé  a jemné líčení, jiskra v oku, smyslný parfém a skvěle padnoucí oblečení. Mnohdy tomu následoval zvonivý smích, záminky k dotekům a nezapomeňme na natáčení pramínku vlasů na prst. Často jsem v ten moment ani na chvíli nebyla sama sebou. Na co si to vlastně na prvním rande hrajeme? Chceme zaujmout člověka, který nám nějakým způsobem padl do oka a přitom o něm ani tolik nevíme. Jak můžeme vědět, že on bude ten pravý? Jak si vůbec můžeme vsadit na toho druhého, když kolikrát sami víme, že se snažíme vypadat lépe než jací jsme ve skutečnosti? 

Známe to všichni. Ten napínavý okamžik, kdy někoho pozvete a čekáte jeho odpověď, či naopak tu chvilku přemýšlení, když pozvání na rande obdržíte. To chvění v žaludku těsně před schůzkou. Sama jsem se doma před zrcadlem kolikrát dokázala k smrti vzteknout, když už jsem si potřetí snažila namalovat identickou oční linku i na levé oko. A pak také ty trapné momenty ticha, kdy sedíte naproti sobě někde v pěkné restauraci či vinárně, na stole hoří svíčka, jejíž světlo se odráží ve skleničce Chardonnay a Vy zarytě mlčíte nebo naopak blekotáte jednu kravinu přes druhou. Ženský mozek je v tomhle nepřekonatelný. Jedna myšlenka stíhá druhou a nám se honí hlavou takové otázky jako Proč mne pozval? Co tady dělám? Bude z toho něco víc? Že už jde fakt do tuhého se pozná jakmile začnete přemýšlet nad tím, zda skutečně máte oholené nohy a jestli na sobě máte ladící set spodního prádla.

Ale co se vlastně na prvním rande správně říká? Ať nad tím přemýšlím sebevíc, nic mne nenapadá. Z praktického hlediska takřka 25-leté ženy mne vytane na mysl snad jenom genetická historie jeho rodiny, jeho zajištění a pracovní ambice. Ježíši Kriste, já bych z romantického rande udělala pohovor na perfektního manžela! O čem si máte povídat s v podstatě neznámým člověkem, kterého někde náhodně potkáte, chvilku si píšete a pak spolu máte strávit večer? Proberete co kdo dělá, kde kdo pracuje, jestli má nějaké sourozence; zkrátka klasický set nahodilých otázek udávající první dojem. Ale co potom? Nelze prostě jen vstát a odejít. Někdo taky musí zaplatit účet. Což je další fantastická perla - handrkování o placení. Žádná správná holka by to nepřijala bez pokusu o to, že útratu za sebe zaplatí sama, přitom ale všechny chceme, aby ji zaplatil on. A proč? Je to snad předplatné, jakási forma sexuální měny za to, že mu dovolíme další krok? Že mu dovolíme první polibek na rozloučenou nebo naopak finanční odškodnění za tragický večer, který jsme mohly strávit úplně jinak?

Když už mluvím o špatných schůzkách, za celou svoji randící historii jich mám za sebou tolik, že bych je na všech prstech nespočítala. A výčet škod by mi vydal na slušnou povídkovou knihu. Jeden tehdy ještě klučina s čerstvě namontovanými rovnátky mi prokousl ret při prvním a zároveň posledním polibku. Jiný mladý muž mne dlouho a romanticky naháněl na skleničku vína, aby se mne pak pokusil přesvědčit pro práci v oblasti finančního poradenství. Další mi v přítmí krásné vinotéky, kdy se naše oči třpytily odlesky ze zažehnuté svíce později nabídl, abych mu dělala milenku na zavolání. Můj spolužák z vysoké mne na společné večeři nutně musel krmit, čímž jsem si vysloužila soucitné pohledy celého personálu restaurace. První rande bývají někdy zkrátka složitá a často máme mnohem vyšší očekávání, než jaká je pak konečná realita. Bohužel, u mne ta realita byla ve většina případů dosti tragická.

Já si na své první rande po těch letech ještě nějakou dobu rozhodně počkám. A tajně pak budu doufat, že to nebude tak tragické, jako tomu u mne většinou bylo. Je skoro lepší se na nějaká první rande s cizím člověkem vybodnout a nechat to vyplynout s někým, koho už dobře známe. Ale najděte si někoho takového... Předem tak zaručeně vím, že tohle jsou přesně ty otázky a dilemata, která budu řešit minimálně několik hodin až taková očekávaná chvíle večeře při svíčkách nastane.

PS: Ano, při psaní tohoto článku jsem si tak trochu přišla jako Carrie ze Sexu ve městě - bez ničeho přínosného, zato se spoustou rétorických otázek. Ale psaní zkrátka pomáhá :)