A už před sebou prdíte?

Když jsem prožívala svoji první lásku, jeho tatínek se nás jednou zeptal, zda už před sebou prdíme. Že prý teprve potom je to opravdový vztah a důkaz toho, že jsme našli toho pravého. Tenkrát jsme se tomu hlasitě smáli. První prd vyšel paradoxně ze mě, při jednom ze záchvatů smíchu, a já se v první moment cítila neuvěřitelně trapně. Nicméně byl oslaven coby Hurá, budeme spolu navždycky... 

Prdět nebo neprdět? Když jsem vyprávěla kamarádkám o tom, jak jsme jednou s mým současným milovaným svedli prdící bitvu - čistě proto, abych mu dokázala, že i já to umím a nemusí tak pod peřinou smrdět jenom on - jedna se na mě podívala s ryzím šokem v očích a ta druhá šla do kolen smíchy. Přitom zastávám názor, stejně jako takových dobrých 70% populace, že po delším vztahu je to už naprosto normální.

Je to věc intimity i etiky. Je jasné, že na veřejnosti si jen tak někdo s čistým svědomím neuprdne, není to společensky přijatelné. Nicméně v přítomnosti blízkých osob, řekněme třeba rodičů, prdíme bez ostychu. Proč? Protože se nebojíme, že nás kvůli tomu zavrhnou. Neumím si úplně představit, že třeba na prvním rande by si přede mnou ten druhý uprdnul a já bych mu ještě někdy zavolala... Nicméně v dlouhodobém vztahu spolu partneři s každým dalším dnem sdílí víc a víc; nemluvě o tom, když už spolu třeba bydlí. A prdění k tomu prostě patří. Tečka.

Je pravda, že my ženy - zástupkyně něžného pohlaví - tohle přeci neděláme. Nebo alespoň to si pánové tvorstva myslí. Ale vážně, to jako máme vypouštět barevné motýlky? Vždycky jsem si myslela, že chlapský důvod pro rozchod "Uprdla si přede mnou" patří pouze do hollywoodských filmů. Dokud se takto se svou dívkou nerozešel jeden můj spolužák, který se jindy bez ostychů chlubil, co z něj minulou noc vyšlo za ducha. 

A tento obrázek to podle mě vyjadřuje naprosto přesně. "...Dělám to proto, že o tebe pečuji a chci, abys byla v teple." Takto nějak o mne pečuje Dan. Pokaždé, když u mě spí. Ideálně tak, že vypustí něco tichého a smrtelného, načež mě sevře v ocelovém objetí a napjatě čeká, kdy to zavětřím a začnu se vzpouzet, protože se doslova trávím. Abych náhodou nebyla ochuzena, leckdy mi překryje hlavu vyvoněnou peřinou. Vůbec nejlepší jsou pak takové okamžiky, kdy miláček večeří něco prdy podporujícího, a pak to frekvencí střel vypadá jako za války na frontě. Ta míra lásky z jeho strany je doslova dech beroucí...

Neumím si však představit, že bych ještě po dvou letech měla kvůli tomu chodit na záchod nebo s nafouklým bříškem čekat, až odejde, nebo jestli to ze mě nejdřív nevyjde samo a pak se modlit, aby to neslyšel, nedejbože cítil. A už vůbec ne, když vedle mne leží jako střed vesmíru, kouká na fotbal a v klidu upouští jednoho za druhým. A ještě se chválí, že ten se mu fakt povedl. 

Takže, milé dámy, pánové ať jsou sebevětší citlivky, ale prdění v posteli je prostě vyjádření nejvyšší míry lásky a oddanosti. Nebo druhá verze - musí to přijmout, protože my pro ně děláme všechno a nemůžeme si celý život hrát na křehké květinky :)