Jak jsem se přestala bát fitka

"Nechápu proč se tomu tak bráníš. Absolutně tě to nabije energií a navíc uděláš něco sama pro sebe.". Až tato věta mého přítele - po 2 letech občasného rýpání proč s ním nechci jít - mne donutila přemýšlet o tom, že bych skutečně začala chodit cvičit do fitness centra. A tak, když se to v té mé hlavince krapet rozleželo, jsem se odpíchla od sezení doma. Našla jsem si do začátku trenéra, který mi ukázal co všechno se má kde dělat, aby to bylo správně. A pak budu připravená chodit sama. A zvládnu to! 

Foto: Fitness Don

Nikdy mě to nelákalo, protože jsem nevěděla, jak se jednotlivé stroje používají. Z toho přilepeného obrázku jsem to ani nedokázala poznat. Navíc po brigádě právě ve fitku, kdy jsem viděla jací lidé chodí cvičit, mě jakékoliv ambice opustily. Vysteroidovaní namakanci, nanynky ve sportovních podprsenkách a perfektním culíku, frajeři hekající na svůj odraz v zrcadle. Každý z nich měl svůj vlastní pekáč buchet a já vedle nich vypadala jako slon, i se svými 52 kily. Až později jsem pochopila, že jsem dělala jenom ve špatným fitku... 

Občas jsem doprovázela Dana na jeho cvičení. Ale nikam to nevedlo. Sice mi ukázal co mám třeba kde dělat, ale nijak závratně se mi nevěnoval. Navíc to bral stylem Co asi tak cvičí holky. A abych ho otravovala, že bych si chtěla zkusit něco jiného... přišlo mi, že ho pak zdržuji od jeho vlastního workoutu. 

Foto: Fitness Don

Nicméně, Fitness Don se mi hrozně líbilo. Je takové malé, útulné; není zaměřené na produkování namakanců; a hlavně tam chodí normální lidé, ze kterých jsem neměla na první pohled strach. A tak jsem se dala do hledání někoho, kdo by mne fitkem provedl a ukázal mi jednotlivé cviky, které budou přesně zaměřené na to, co potřebuji. Tedy především svaly, které používám na tréninku u tyče, a něco málo navíc. A samozřejmě, nechtěla jsem za osobního trenéra utratit balík peněz, čímž se například ty větší fitness centra vyznačují. Zanedlouho jsem našla Milana. 

Slovo dalo slovo a po úvodní domluvě, kdy jsem absolvovala krátký dotazník ohledně životního stylu, jsme si dohodli první setkání. Byla jsem z toho poněkud nervózní. Za 9 měsíců u tyče jsem věděla, že se silou v rukou jsem už na tom mnohem líp, ale tohle přeci jen bylo něco nového. Milan mi ukázal tréninkový plán a přesně vystihl to, co jsem od cvičení očekávala - cviky zaměřené na ruce, záda a břicho. Samozřejmě k tomu dodal i nohy či zadek, aby to bylo komplexní, na což jsem si nestěžovala. 

Cvičení mě začalo neuvěřitelně bavit. Sice se u toho stále nedokážu koukat na svůj odraz v zrcadle - no vážně, která holka by se vydržela koukat sama na sebe, když se u toho potí, heká a je v obličeji celá růžová od snahy zvednout nějaké to kilo - ale snažím se vždycky být lepší a to mě pohání dopředu. Kolikrát si přijdu zničená, ale když přijde otázka jestli nechci zvýšit o jeden stupeň zátěž, pokaždé souhlasím. Aspoň to zkusit, snažit se prostě překonat sama sebe a zjistit, jestli už třeba nemám na víc. 

Zatím se teda většinou doploužím domů a další dva dny mám problémy zvedat věci nebo vůbec chodit.. Ale už se nemůžu dočkat, až si řeknu Jo, teď už vím co se kde cvičí a pamatuji si to; vezmu si k tomu iPod a vrhnu se na samostatné tréninky. Protože teď už vím, že nejsem žádné béčko a dokážu to taky! :) 

Ke svému vlastnímu překvapení jsem tak zjistila, že ve světě, kterému vládne crossfit a steroidy, se najde místo, kde mohou obyčejní tuctoví lidé jako já začít makat bez toho, aby ze sebe chtěli udělat dalšího Schwarzeneggera.