Perličky očima servírky

Jelikož peněz není nikdy nazbyt, rozhodla jsem se vyplnit volný čas strávený mimo kancelář brigádou v restauraci. ´Už jsem podobnou práci dělala, tak to určitě nebude o nic horší´, říkala jsem si. Tehdy jsem dřela od 5 do 5, ale od večera do rána. Práce přes obědy by tak byla mnohem lepší. Takže už dva týdny opět nosím košile s logem podniku, vlasy v culíku a roznáším jídla. Inteligence některých lidí ale stále neklame... 

Je příjemné dostávat dýška, když se umíte ohánět. Osobně to neberu jako nějakou povinnost ze strany zákazníků, nicméně čím vyšší tím příjemnější, zvlášť když se na ně neustále usmíváte a ptáte se, zda je vše v pořádku. Světlá výjimka toho všeho jsou pak takoví, kteří Vám dají dýško za to, že máte pěkný zadek (tímto ještě jednou děkuji mlaďákovi v obleku za zpříjemnění pracovní směny). Pak jsou ale tací, kteří Vás neustále otravují, tváří se jako kdybyste byli jen nějaký otravný hmyz a spodina pracovního žebříčku, a ve finále Vám nedají ani tu blbou korunu. Ideálně když na Vás pak ještě luskají a trhají hlavou jakože teda budou platit. Kam se hrabe etiketa... 

Takovou paní jsem zažila docela nedávno. Jelikož naše malá restaurace sídlí v blízkosti bank, chodí tam na polední menu převážně jejich pracovníci. Jednou takhle přišel takový pár a dali si polévku s tím, že ještě na někoho čekají. Později přišla postarší dáma a sedla si k nim. Tak jsem hned nasadila úsměv a běžela, co si dá. Blondýna, která tam seděla už dřív, se na mě najednou bez úsměvu podívala a říká Tak tady paní ředitelka, načež nastala dramatická odmlka s významným pohledem od obou dam, si dá zelený čaj. Doslova mi tak dala najevo, že jsem očividně jenom nějaký pablb co se ve škole neučil a proto taky skončil jako číšník. Když se mě pak zeptala, co přesně je v kuřecím salátu, tak to už jsem si myslela svoje... 

O to větší sranda pak je, když někteří nechápou smysl poledního menu. Logicky - menu je, dokud je navařeno v minutkách. Když dojde, tak prostě dojde a už se samozřejmě nedováří, což platí především u polévek. Jedno krásné poledne takhle znenadání došla špenátová polévka. Když o chvíli později pak přišly takové dvě doslova bubliny, u kterých by se nejeden bál zda jsou židle dostatečně pevné, tak ji samozřejmě chtěly. Omlouvala jsem se, že už polévka není, ale že si mohou vybrat ze stálého menu. Tam ta špenátové ovšem není... Jedna z nich se na mě podívala takovým pohledem, že bych ji nejradši z fleku jednu vrazila, a s ironií řekla Vždyť tady vedle máte Tesco, tak snad dokoupíte ne? Měla jsem sto chutí se jí zeptat, jestli by pak nechtěla třeba i nakrmit. Nejhorší na takových věcech je pak fakt, že vy se stále musíte usmívat a být zdvořilí. 

Ty nejkrásnější momenty člověk zažívá ale i u tak obyčejné věci, jakou je káva. Jasně, je to matoucí, když už to není jenom o tom dát si kafe, ale vědět jaký přesný druh z toho přehršle možností. Pochopím vysvětlování starším lidem a lidem, kteří na to od pohledu vypadají, že neví, které kafe je které a co v něm je v jakém poměru. Ale když přijde slečna v kostýmku, očividně z banky, s tím, že si dá cappuccino s mlékem... U takových věcí člověk jen odchází bez komentáře a snaží se neťukat si na čelo. Popřípadě když teda jednou za čas někdo chce tu kávu dochutit sirupem. Jedna paní si takhle dala latté s fialkovým sirupem a pak se hrozně divila, že to mléko bylo lehce nafialovělé. Vždycky po takových zkušenostech pak s úsměvem koukám na Přiznání servírek a číšníků.  

Když pominu, že sami někdy vyvedeme nějakou botu - rozbijeme skleničku, cestou plnou restaurací sestřelíme kočárek, skoro šlápneme na psa či dítě - tak ale musím uznat, že lidi umí někdy vážně vyrazit dech. Díkybohu jsme tady hrozně skvělý (a samozřejmě příjemný!) kolektiv holek, takže se pak za barem všemu (a všem) potají šklebíme, bez čehož by se nedalo vydržet. Někdy se přistihnu, že mám svoji malou brigádu snad mnohem radši, než sezení u počítače v kanceláři a ťukání předkontací.

A jedna malá perla na konec:
Přijde pán ve středním věku. "Slečno, prosím! Dal bych si jednoho turka... nahoře bez." Zeširoka se na mne usměje, jakože to je ten nejlepší fór nebo největší poklona.
"Pane, to by asi nešlo, to byste musel jít jinam," odpovím mu, ve snaze ho nikterak neurazit.
"To je škoda, zpříjemnilo by mi to den. Tak mi do něj dejte aspoň šlehačku..." odvětí mi s odevzdaným výrazem. Nicméně mě docela pobavil, tak jsem mu tu šlehačku aspoň posypala čokoládou.