P.S.: Počteníčko u kafe bez cigárka

Jako notorický knihomol se stále pachtím po nejlepších knížkách, které byly označeny za bestsellery; nebo naopak po knížkách, u kterých ještě před jejich vydáním vím, že budou stát za to. A právě Kafe a cigárko Marie Doležalové a P.S. Ani Geislerové mne dostaly tak, že nejde jinak, než je vychválit do nebes. Takže pokud někdo ještě neví, o čem je řeč, tyhle dvě knihy by Vám rozhodně neměly uniknout :-)

Kafe a cigárko Marie Doležalové jsem v podobě jejího blogu objevila teprve někdy v září loňského roku. Absolutně jsem však jejím článkům propadla a těšila se každý týden na nové perly z hereckého zákoutí. Když se tak ke mne dostalo, že se blogu dostane pocta knižní podoby, byla jsem nadšená. Měla jsem toho však docela hodně a tak jsem tehdy prosila švagrovou, aby mi knihu koupila hned po vydání a nadělila k Vánocům, takže jsem si na ni hezký měsíc počkala.

Knížka je nádherná. Nemá úplně A4 rozměr, a tak mi z knihovny docela nešikovně vyčuhuje. Nicméně má krásnou pevnou vazbu a kvalitní tvrdé stránky. Žádné trhající se levné papíry. A taky prostě božsky voní. Nemluvě o tom, že stejně jako blog přímo svádí si ji k přečtení vzít do kavárny, dát si pořádný hrnek horké kávy a zapálit si cigáro. Ještěže nekouřím, ha ha. Stejně tak k tomu svádí i její obsah. Marie, coby známá česká herečka a divadelnice, mimo jiné poslední vítězka taneční soutěže Star Dance, vypráví v krátkých povídkách o hereckém světě. O tom, jak to chodí na castinzích, při natáčení, na divadelních prknech nebo v maskérně, či zda herečky skutečně spí s režiséry. Styl jejího psaní je plný nadhledu a humoru, tomu snad musí propadnout každý. Není tak divu, že za svůj blog dostala také prestižní ocenění Magnesia Litera.

Maruščiny historky jsou vždycky krátké, většinou doplněné o vtipný komiks, takže se perfektně hodí jen jako něco lehkého před spaním. Osobně jsem si hrozně zamilovala třeba tu, která vypráví o tom, jak to chodí na natáčení milostných scén - které na plátně pak vypadají neuvěřitelně romanticky či dravě, a přitom se herci předem trapně domlouvají, co si jak druhému sundat či s kým že to vlastně mají tu čest. U historky ´Slovníček divadelních pojmů´ jsem se doslova nacházela v některých slangových výrazech, které jsem sama za dob své divadelní kariéry používala. Zasmála jsem se jako nikdy u vyprávění trapasů z hereckého života či jak musela Marie na castingu předvádět něco, co vůbec nebyla ona. A dost. Abych Vám toho neprozradila příliš :) 

P.S. od Ani Geislerové se ke mne dostalo po zdlouhavém přemlouvání sama sebe. Většina lidí mi říkala, jak je ta knížka skvělá; ta druhá půlka zase, že to není nic moc. Nakonec jsem však neodolala. Jedná se o soubor fejetonů, kterými Aňa během 5 let přispívala do časopisu ELLE. Aňa nám tak souhrnně odkrývá různé poznatky ze svého života, třeba příchod nového miminka nebo vzpomínky na své dětství. Stejně jako v předchozí knížce, i zde jsou fejetony krátké, na tři stránky, doplněné ilustracemi Aniny sestry Lely - ideální na jednu před spaním. Knížka krásně padne do ruky, formou je v podstatě stejná jako Kafe a cigárko a jako příjemný bonus má v sobě gumičku, jako bloky. Parádní verze záložky, u které se nemusíte bát, že vypadne.

Některá z jejích povídání jsou absolutně senzační. Třeba její povídání Děti o tom, jaké to skutečně je mít miminko - tedy žádné romantické povídání o voňavých prdelkách, ale těžká realita v podobě takřka žádného sexu, smradlavých hovínek, neustálého kojení a blinkání atd. V To je on zase krásně vypíchla, že i v lásce je možné toho druhého tak trochu nenávidět a válčit, a přitom ho hrozně milovat a neumět si představit žití bez něj - díky Bohu, už jsem si myslela, že jsem na světě jediná. Aňa je ve svých fejetonech neuvěřitelně svá. Dává tím tak najevo i to, že někdo vizuálně tak dokonalý pro druhé lidi, jako slavná herečka, je prostě jenom obyčejná žena, jako my všechny ostatní. Žena, která smýšlí stejně jako my a stejně tak sama o sobě někdy pochybuje. Mimo jiné taky miluje dýňovou polévku, stejně jako já :-)

Jiné povídky už tak bohaté nejsou. Někdy se Aňa vrací do dětství, třeba v povídce Celulitida - u které jsem čekala, že se zasměji nad svým vlastním zadkem, kdežto celá povídka je o jejím otci, na kterého vzpomíná. Asi neumím tak úplně číst mezi řádky, nebo se prostě někde stala chyba. Jindy zas přemýšlí sama nad sebou nebo nad uplynulým rokem. Z každé povídky se však dá něco vzít, jednou hold víc a jindy méně. A každá končí několika P.S. 

Aňa v Show Jana Krause (01/16)

Co mne u obou knížek velice mile překvapilo, bylo několik prázdných stránek na konci knih, určených pro poznámky a postřehy z četby. Je milé, když si při čtení něco uvědomíte a můžete si to okamžitě někam zapsat, popřípadě tak označit oblíbené povídky či konkrétní stránky bez ohýbání rohů stránek. Za to komukoliv, kdo měl takový nápad, tleskám :)

Tak neváhejte, a šup šup do knihkupectví pro tyto dvě perly!