2016 - takový rekonstrukční rok

Rok 2016 byl hodně zvláštní. Vystřídaly se v něm okamžiky absolutního štěstí, ale i totálních depresí a krizí, ať už těch osobních, pracovních nebo vztahových. Celý rok jsem si slibovala, co všechno neudělám jinak, až mě jedna velká událost dovedla k přesvědčení, že všechny tyto dobré velké věci se mají udát až roku 2017. 

Tak jestli jste zvědaví, jaký byl můj rok 2016, nebo se jenom chcete podívat úplně na konec, co pro Vás v následujících týdnech a měsících chystám (a že toho mám připraveného dost), včetně omluvy za chybějící knižní prosinec; přeji hezké čtení :)

Novoroční ohňostroj Hradec Králové

Rok 2016 jsem přivítala velice mile, a to novou starou kamarádkou, kterou jsem neviděla od základní školy. Tehdy jsme šly jenom na kafe ve 3 odpoledne, ze kterého jsem se vrátila domů asi v 1 ráno po tom, co jsme z kavárny přešly do baru. Tím jsme si založily milou tradici drbů a zábavy v Hendrix Café, jednom z relativně stále nových barů u nás v Hradci. Asi si říkáte co je na tom, že se rozepisuji o nalezení dobré kamarádky, ale faktem je, že já nikdy neměla skutečné kamarádky. Mám moře známých, pak pár lidí se kterými trávím čas jen tak sem tam, protože se to vyžaduje nebo k tomu spějí okolnosti; ale skutečných přátel mám velmi málo. A mezi ženami ještě méně, prostě si víc rozumím s muži (co si budeme povídat, holky jsou svině, prostě to tak je). Proto jsem byla tak ráda, že jsem našla někoho, kdo je stejně praštěný jako já, a přitom jsme na to přišly až takhle s odstupem času.

Z oslavy v Hendrix Café

Začátek roku však přinesl i mrazivé pocity a to na to nejhorší možné místo - na můj vztah s přítelem. Nikdy jsme se nijak extra nehádali nebo tak, ale na začátku roku jsem byla pocitově ledová. Mohl za to náš tehdejší Silvestr, kdy se miláček trochu opil a pak mi dost znepříjemnil večer; netřeba dodávat, že druhý den si nic nepamatoval... Ale nějak to začalo skřípat. Prostě jsem chtěla víc, chtěla jsem opět ty vřelé pocity, chtěla jsem zase začít randit a jezdit na výlety, chtěla jsem láskyplné důkazy. Paradoxně ta největší krize na mě přišla na dovolené v Alpách, kde se do mě zakoukalo takříkajíc mladší maso. A i když jsem byla hodná holka a nic se nestalo, utichlo to po pár týdnech, tak to mému muži asi pomohlo uvědomit si pár důležitých věcí a od té doby zase šlapeme jako hodinky. Dokonce lépe, než kdy dřív - jezdíme na výlety, stále častěji chodíme posedět se společnými přáteli, chodíme na večeře a do kina sami, plánujeme společnou budoucnost; milujeme se pořád tak vřele, jako na začátku.

Silvestrovská z vrcholu Sněžky

Přišlo léto a já se přímo neuvěřitelně těšila na společnou dovolenou, kterou jsme si slíbili už předchozího roku 2015. Etiketa stranou, plány se prostě pos*** a nikam se společně nejelo. Samozřejmě jsem z toho byla patřičně hořká, protože za ty tři společné roky jsme spolu nikde nebyli na delší dobu sami dva. Místo vysněných 10 dní někde v exotice sami pro sebe jsme tak skončili na dovolené v Itálii s jeho rodiči a známými, cesta autobusem a 10 dní miniaturním karavanu. Před odjezdem se mi chtělo brečet z toho, že zase máme takovou mizernou dovolenou. Ne, že by byla sama o sobě špatná, ale prostě to nebylo podle mých představ a zase to bylo jenom o velké skupině lidí a spoustě dohadování a kompromisů, které se mi nechtěly dělat. Díkybohu jsme si pro sebe alespoň urvali jeden večer ve městě na procházku a posezení u aperol spritzu, jeden den na výletu v San Marinu a pak jeden den ještě se dvěmi mladšími články expedice v místním aquaparku; což bylo brutální zlepšení oproti té předešlé dovolené. Ale ta další už prostě musí být u moře, letadlem a sami. I když jsme si to pak vynahradili malým letním výletem do Liberce, do Prahy, a tak :)

V červnu se mi vdávala kamarádka Šárka. Byla to moje první svatba, která se dotýkala přímo okruhu mých stejně starých kamarádů a najednou to na mě celé padlo. Proboha, ona je stejně stará se mnou a už se vdává. Ona je zasnoubená, šťastná, má skvělého muže a zářnou budoucnost před sebou. Brečela jsem doma u oznámení jako želva, nikoliv záští, ale štěstím pro Šárku. Rozlučka se svobodou na Color runu a pak tady v Hradci byla prostě fantastická a všechno vyšlo lépe než jak jsme plánovaly. Když jsme pak společně ve dvou párech vyráželi na svatbu, byl to tak krásný den a místo a zase jsem to celé prořvala jako malá holka. Když jsme si pak udělali v té naší malé skupince procházku po Kutné Hoře a zašli na oběd, byla to velká paráda. Stejně tak i následná oslava, byť jsme už byli unavený, tak to stálo za to. Byl to pocitově hrozně šťastný den a jsem moc ráda, že jsem se ho zúčastnila, a že tím právě Šárka otevřela kolečko svateb mojí generace.

Novomanželé Šárka a Tonda

Tím se dotýkám dalšího hodně diskutovaného tématu toho roku, a tím je hubnutí a běhání. Že zhubnu říkám už dobré tři roky, vlastně od té doby, kdy jsem zničehonic hrozně přibrala kvůli štítné žláze. Po výše zmíněné rozlučce se svobodou a běhu v Praze jsem se hecla, že na běhání vlastně nic tak hrozného není.  Že to přeci musím také zvládnout jsem si řekla po jedné hloupé poznámce od kamaráda, který dost nevhodně na posezení s přáteli zmínil, že jsem nějaká tlustá. A tak se to od léta učím. I když by se spíše dalo říct neučím, protože vzhledem ke všem zdravotním problémům, které jsem poslední 4 měsíce vychytala, jsem se k běhání moc nedostala. A když už jsem mohla, tak zase nebyl čas nebo už jsem z toho třeba dvoutýdenního rytmu vypadla a tak podobně. V jednu chvíli jsem už přitom dokázala uběhnout celý jeden kilometr v kuse! A to je na mě opravdu něco, když si vezmete, že jsem ráda, že zvládnu i blbých 500 metrů. Ale letos to prostě zvládnu a v létě konečně půjdu běhat ven, abych neustále nekoukala do bílé stěny u nás doma na běžícím pásu.

Když si vezmu sport, musím se zmínit o pole dance. Rok 2016 byl totiž u tyče ve znamení čím dál větších blbostí hlavou dolů a brutálních výzev o překonávání sebe samotné. Nejsem tak dobrá, jak bych si přála, ale rozhodně nejsem špatná. Ten rok jsem jela na obě dvě soustředění (články zde a zde) a dokonce vyhrála studiovou osmitýdenní výzvu (článek a videa zde). Nemluvě o tom, že z jednoho soustředění jsem udělala i takové malé neumělecké video, které Intimate studio zveřejnilo na svých stránkách, z čehož jsem pochopitelně měla velikou radost. Také jsem se zúčastnila jednoho venkovního focení, ze kterého však zas takovou radost nemám - prostě jsem měla den blbec a na všech fotkách se tak tvářím jako totální idiot, snad kromě jedné jediné, kterou mám momentálně jako profilovou na sociální síti. Taky jsem však začala dřít o kolečko více, hlavně když jsem na podzim začala chodit ještě na jednu hodinu. Tím jsem si však také na měsíc odrovnala ruku a bylo po srandě, když jsem najednou nemohla dělat polovinu věcí, ale brzo se to dalo do pořádku a už opět jedu na stejné vlně. Jako poslední malý úspěch, ze kterého mám obří radost a strašně ráda se na to dívám, je video mé originální čtvrteční skupiny do další studiové výzvy.

Jedna z lepších fotek z tyčové série Tvař se jako idiot

Obrovskou záležitostí roku 2016 byla práce. Už v říjnu roku 2015 jsem začala pracovat v jedné z místních restaurací jako servírka. Nástup byl dobrý, měla jsem si sama určovat kdy můžu a kdy ne, měla jsem chodit jen tak na přilepšenou na pár hodin přes obědy. Nic těžkého, ostatní servírky byly fantastické a všechno šlapalo, pokud pominu fakt, že náš kuchař byl ten největší idiot jakého jsem v životě potkala. Když pak jedna z holek odešla a druhá se odejít chystala, začal obrovský problém jménem Moje nová kolegyně, která se charakterově hodila přesně k tomu kuchaři pitomci. Netřeba dodávat, že po jejím zapracování začala veškerá pracovní pohoda jít do kopru. Na to, že byla mladší než já a tam sotva pár týdnů, byla to dost držka, samozvaně se jmenovala vedoucí a lezla našemu šéfovi do řitě tak hluboko, že by jeden nepoznal kde kdo začíná. Ale dost hany, prostě jsme si nesedly a všechno šlo definitivně do háje v létě. Jelikož jsem měla poměr jenom na brigádu a nastupovala tam s předem domluveným harmonogramem; logicky jsem se ho odmítala vzdát a ještě tam otročit, natož abych pak utřela i na dýškách jen proto, že tam nejsem na stálo. Ve zkratce, na konci září jsem tak odešla a bylo to to nejlepší, co mě za celý rok potkalo. Za celou tu dobu jsem si sice vydělala docela fajn peníze, něco málo přes 60 tisíc (a kde ty peníze sakra jsou?!), ale za ty nervy to rozhodně nestálo. Měsíc jsem pak sice byla pouze doma nebo ve své druhé práci, ale najednou jsem neměla žádné nervy, žádné stresy, nemusela jsem řešit sra*ky jak ze střední školy, nepřicházela jsem domů rovnou za lahví vína nebo se vybrečet do vany. Když jsem si pak o dva týdny později našla novou práci v bance, kam jsem nastoupila prvního listopadu, vše se obrátilo přesně tam, kam mělo. Nová práce mi dala neuvěřitelný náboj dospělosti a zodpovědnosti, ještě nikdy jsem nezažila tak pohodový kolektiv a vůbec je to celé tak pěkné, že to snad ani pravda není. Tak doufám, že to tak vydrží i tento rok.

První den v novém zaměstnání

Miniaturní bonusek roku 2016 je fakt, že můj blog začal vydělávat díky službě AdSence, tedy reklamám. Běží to sice teprve tři měsíce a vydělal teprve ubohých 26 korun (předem díky za varování, že to naskakuje doslova po haléřích), ale i přes to je to něco!

Letošní rok bude hrozně důležitý. Asi jako zatím žádný jiný. Čekají na mne dvě obrovské životní změny a nějaká drobnější předsevzetí, která jsem si zavdala. Bude to náročné, ale ta odměna za veškeré námahy bude snad sladká :)

Číslem jedna letošního roku budou státnice, kdy se ze mne konečně stane velká malá paní inženýrka a zakončím tak neuvěřitelných 18 let studování (hrozný zabiják času ty školy) a pak už to bude jenom dospělý život bez studentských radostí. Čeká mě ta tvrdá realita, kterou doufám do dalšího roku od promoce završím zkouškami na daňového poradce a snad budu i dobrá, aby na mne mohl tatínek být pyšný a mohla jsem převzít jeho otěže ve firmě.

Tou druhou obrovskou změnou, která se letos snad konečně povede po dvouletém plánování a čekání na dostudování, bude stěhování s přítelem. Těším se na to jako malá holka, že po 4 letech spolu teprve budeme bydlet. Doteď jsem tak jenom záviděla a i to párkrát obrečela u přátel, kdykoliv byla kolaudačka nebo návštěva nebo se na to jenom zavedla řeč, že se někdo stěhuje. Takže konečně budeme mít své vlastní hnízdečko lásky a časem i kocourka, který by pomohl teplu domova. A hlavně! Musíme najít takový byt, kam se vejde tyč, protože to je moje kritérium číslo dva, hned vedle lokality v centru města.

Další záležitosti už jsou v porovnání s předchozími drobnosti, ale i tak je hodlám letos naplnit. Tak zaprvé se nechám tetovat. Mluvím o tom roky a poslední 4 měsíce to začínám finálně plánovat - co to bude, kam to bude, že to má pro mne takový a takový význam. Zadruhé se zlepším jak ve flexibilitě, tak ve fyzičce. Nehodlám už táhnout otěže těžkého prudy, prostě se naučím běhat a budu jezdit na kole a budu pro každou sportovní špatnost, tak přísahám! Zatřetí bude společná dovolená ve dvou, maximálně ve čtyřech ještě s jedním párem. Ale už žádní rodiče, žádní rodinní známí, a proboha už žádný autobus, který bych se celý den a celou noc kodrcala.

Hodně nápadů mám i co se týče nadcházejících článků: 

• Ještě v lednu se můžete samozřejmě těšit na novou dávku knížek. Tím se chci omluvit, že ty prosincové nebyly, ale nestíhala jsem absolutně číst. Slíbit Vám však můžu své stálice Stephena Kinga a Magdu Váňovou, najde se zde ale i Dominik Landsman, Stephen Clark, Gerald Brittle nebo Patrik Hartl. 
• Připravuji pro Vás článek o pole dance, konkrétně o tom, jaké to je a jak to vidím po dvou letech těžké dřiny, především pro ty z Vás, kteří o něm jako takovém nemají ponětí. 
• Chystám se na celoměsíční výzvu ve flexibilitě a pevnosti těla, o které Vám podám rozsáhlé pojednání i s fotkami před a po a zda to za to stálo. 
• Hodlám se pokusit po vzoru Sexperimentátorky o vlastní malý sexperiment, o kterém Vám ale zatím nic neprozradím, nechte se překvapit! 
• Nový rok přináší i nový diář, kterým je tentokrát motivační Doller a já Vám ho po jeho alespoň měsíčním zaběhnutí velice ráda představím. 
• Pokud se mi to povede dodržet, a já pevně věřím, že ano; chystám pro všechny začátečníky a sraby jako jsem já článek o začátcích v běhání. 
• Takovou malou mňamkou, kterou můžu slíbit všem fanouškům Harryho Pottera, bude článek o všem, co oproti knížkám chybí ve filmu (protože když už se chystám celou sérii přečíst znovu asi tak po sté, proč z toho neudělat takový malý výzkum?). 
• Stoprocentně Vás nemine článek o přípravě na státnice, až se to bude blížit a já se budu potřebovat vypsat; stejně jako následná odměna v podobě obžerství v pražském Ambiente, kam se s přítelem budeme chystat díky dárkovému poukazu, který jsme našli pod stromečkem. 

Ať je rok 2017 nejen pro mne, ale pro Vás pro všechny tím nejúspěšnějším za poslední léta! Hodně štěstí! :)