Dva roky u tyče aneb Jak se pole dance stal závislostí

Už dva roky žiji tímto fantastickým sportem. Sice to s sebou nese mnoho strastí - všudypřítomné modřiny, unavené svaly, pocitově vykloubené končetiny a kolikrát i pořádná dávka frustrace, a to nemusím zmiňovat konstantní vyvracení faktu, že pole dance není striptýz... Nese to však mnohem více radosti, pro kterou dýchám dvakrát týdně. Každý nový prvek je sice nejprve dosti unbelieveable, když se však zvládne, je to okamžitý důvod k euforii. Každý starý prvek, který je najednou lepší a vypadá efektivněji je důvod k okamžitému vyplavení adrenalinu a následně ke zcela nutnému vyfocení. Hecuji sama sebe každou lekci o to být lepší a snažit se to zvládnout, když to zvládnou i ostatní, když si tím prošly i naše lektorky, když takto začínaly i mistryně světa. 

Dva roky u tyče. Dva roky ve fantastickém kolektivu Intimate pole dance studia. Dva roky soustředění. Dva roky modřin. Dva roky pokroku. Jaké to je, ptáte se? 

Russian Layback

O svých začátcích pole dance jsem již jednou psala TADY. S odstupem času na tento první půlrok s láskou vzpomínám. Jooo, to jsme jen tak blbly s otočkami, jak já bych si je někdy zopakovala... Sice jsem měla modřiny vlastně neustále, na nohou i na pažích; ale bylo to prostě krásné objevovat ty možnosti. Mnozí se mne doteď u některých prvků ptají, jak je možné, že tam držím a jestli mě tam náhodou někdo nepřilepil vteřinovým lepidlem. Tehdy mi přišlo zcela neuvěřitelné, jak se můžu na tyči udržet v takovém škorpionovi, tedy pouze za koleno levé nohy. Jen těžko jsem si při pohledu na starší kurzistky představila, že jsou jenom o rok napřed - můj mozek to odmítal, že za rok budu dělat ty samé prvky jako naprostou samozřejmost. 

Přišel konec léta a my jsme začaly bez obtíží zvládat první prvky hlavou dolů. Modřiny se stále držely a stále jsme všechny bojovaly s obrovskými tlaky a bolestmi mezi stehny, zvyknout si na tohle je skutečně těžké. Veškeré nové prvky jsme sice s nadšením vítaly, ale také okamžitě zatínaly zuby a řvaly bolestí. Především tehdy, když jsme chtěly ten prvek vyfotit, to pak bylo samé Dělej dělej, foť foť foť, já už se neudržím!! Každopádně jsme se v přívalu božské euforie a nebetyčného pocitu absolutní a smyslné neodolatelnosti přihlásily na první focení, které se konalo u nás ve studiu. Tehdy jsme si to hrozně užily, i když všechny ostatní holky byly z vyšších kurzů a tedy o hodně lepší než my po nějakých 9 měsících, a šly to zapít na dožínky burčákem. 

Má úplně první Bohyně

Pike

Náš první double s Ivetkou,
bez které teď u tyče nedám ani ránu

Se stejným zápalem, s jakým jsme absolvovaly naše první focení, jsme se poté přihlásily na naše první listopadové soustředění studia. Bylo to asi ten nejvyčerpávanější víkend, jaký jsem kdy prožila, ale co se týče sportu, nikdy jsem se necítila šťastněji. Byla to pořádná makačka, která zdánlivě nebrala konce. Všechny ty hodiny na tyči, hodiny tance, posilování a flexibility, ukázková hodina aerial hoop (tedy kruhů), ranní rozcvičky,... Jeden by si myslel, že když jede na soustředění, tak se večer i pobaví s ostatními. Inu, ne že bychom všechny byly netykavky; nicméně my začátečnice jsme padly za vlast po první skleničce vína. Natolik jsme byly zničené. Při každé další pauze mezi jednotlivými lekcemi jsem jen těžko hledala síly pro tu další. Díky bohu za kávu a horalky v přilehlé hospůdce! Při hodině flexibility jsem se v jednom momentu dokonce tím vším vyčerpáním a zároveň uvolněním rozbrečela jako želva a nemohla to zastavit, a ještě si u toho skřípla nějaký ten svalík a nervík v nohou. Přijela jsem domů fyzicky totálně vyřízená, ale emočně jsem si říkala, že mne nic lepšího nemohlo potkat a z toho tréninkového nabití jsem žila ještě několik týdnů. 

Po prvním soustředění jsme se do pole dance vrhly plnou parou! A tím myslím pěkně po hlavě a vzhůru nohama, jak jinak. Všechny prvky začaly být složitější a my si zavdávaly čím dál více cílů. Do dvou měsíců udělám Supermana! Přestanu se bát tohohle prvku, přeci nemůžu spadnout! Moment, tady se vlastně ukázalo, že spadnout se dá, ale to bylo dáno pouze mojí nešikovností ve smyslu povolit celé nohy místo jemného uvolnění, abych po tyči popojela kousek dolů... Tyto osobní výzvy nás začaly naplňovat. Každou další hodinu jsme se naučily nějaké nové prvky a stále se snažily překonat samy sebe a zvládnout ty, co jsme si ukazovaly minule. První zlomy tak nastaly těsně po soustředění, pravděpodobně pouze díky náboji, co jsme si přivezly, a pocitu, že po takovém víkendu přežijeme absolutně cokoliv.

Ty první opravdu velké pokroky a zlomy přišly přibližně po roce a čtvrt. Nebo alespoň tak jsem to vnímala já. Prvky, které mi dělaly problémy, jsem nějakým způsobem konečně překonala (ale nezoufejte, přišly další, a některé z nich nezvládám tak jak bych chtěla doteď). Přestaly se mi dělat modřiny, takže jsem konečně mohla bez ostychu svléknout kalhoty a vyhrnout rukávy, aniž by se mne někdo ptal proč si tak hrozně ubližuji nebo jestli mne někdo mlátí. Dokonce se mi hned napoprvé povedl všemi obávaný handspring (video až úplně na konci), z čehož jsem tehdy měla totální Vánoce! V té době se pak také chystalo další soustředění, na které jsme si nadšeně balily kufry a slibovaly si od toho opět hory doly. A zase to bylo naprosto famózní, a také totálně vyčerpávající. Jak takové soustředění vypadalo do slova a do písmene se můžete podívat ZDE, abych se neopakovala. Ale vlastně to bylo totožné, jako to první soustředění - tyč, kruhy, posilování, tanec, flexibilita,... obrovským plusem však bylo, že díky nepřízni počasí zmizely ranní rozcvičky!

Po našem druhém soustředění jsme všechny opět cítily ten náboj. Čím dál častěji přicházely na řadu pro nás tehdy totálně brutální prvky, které jsme se leckdy bály dělat i s naducanou podložkou pro případné pády pod sebou. A to si vezměte ten pocit, když si visíte hlavou dolů se zalomenýma rukama nohama, za Vámi Vás jistí lektorka, a Vy i přesto hystericky vřískáte, že se prostě nepustíte! Zcela nezbytnou věcí byl také nový šatník. Pár kousků jsem samozřejmě na cvičení měla, dohromady asi tak dva celé outfity, ale bylo zapotřebí víc. A když jsou ty titěrné kousky oblečení tak krásné, tak kdo by váhal? Tou dobou jsem spustila lavinu skupování oblečků, kterých mám teď plnou tašku a i přes to uvažuji nad dalšími. 

A právě v éře nových brutálních prvků jsme na celé léto schytaly Vladěnku, naši celo-studiově známou trýznitelku a dračici! Tedy nebylo to kvůli prvkům, samozřejmě, bylo to pro absenci naší běžné lektorky Dáši. Ale dost to pomohlo změnit pohled na mnoho prvků, a i když jsem nějaké tréninky vynechala a na jiných umírala horkem a dusnem, které v našem prťavém studiu při horkých letních dnech panovalo; rozhodně mohu říct, že jsem se někam posunula. Vlaďka má ten správný nutící náhled na věc, kdy Vás do toho prvku prostě dostane za téměř každou cenu, a Vy jí za to ještě líbáte paty. Nic ve zlém, někdo takový přístup nemá rád a nesnese, ale za mne je Vladěnka přesně ten typ cukru a biče, který nad sebou potřebuji. Už tehdy jsem začala uvažovat nad jejími hodinami. 

Knee hold

Můj letní pokus o Jade.
Musím si ho zopakovat, určitě už je lepší!

Double Rainbow

Brass Monkey

Bridge

Přes to léto navíc probíhala studiová výzva, které se mohl zúčastnit kdo chtěl. Byla dohromady na 8 týdnů a každý týden bylo zadané určité téma, na které se mělo natočit video. Pokud se chcete nade všemi pobavit, a přečíst si o jejím průběhu, koukněte SEM. Tady to nebudu natahovat, výzvu jsem tehdy vyhrála a byla z toho obrovská radost. Mou cenou byla soukromá hodina, na kterou jsem si vybrala jako vedení právě Vlaďku. Tehdy jsem se rozhodla, že začnu řešit možnost chození na další hodinu. A do toho plánu jsem zahrnula i Ivetku, jak jinak, bez ní bych si hodinu nedovedla představit, správně se společně hecujeme a doplňujeme. A tak jsem ke čtvrtečním hodinám pod vedením elegantní a smyslné Dáši přidala pondělní tréninky s dračicí a neskutečnou dříčkou Vlaďkou.   

Navíc na konci léta proběhlo další focení, tentokrát venkovní v Opatovicích pod nadjezdem. Pro fotky naprosto senzační prostředí. Mělo to jen jediný háček. Tím háčkem jsem byla já. Měla jsem zrovna hrozně blbý den a všechno bylo špatně, navíc jsem měla takové ty ženské potíže a skončilo to tak, že se na každé fotce tvářím jako nadutá trubka. A tak mám spoustu krásných fotek, které kazí můj jedinečný výraz.

Škorpion

Superman

Přišel podzim, a já začala makat pěkně od podlahy. Dvě hodiny týdně a blížící se, v pořadí již třetí soustředění. Není divu, že dvojnásobná námaha si musela vybrat svoji daň. S tím, jak jsem se snažila vyladit určité prvky, které mám ráda, jsem si odrovnala levou ruku. A pole dancerka pravačka, co si odrovná levačku, to je rozsudek smrti minimálně na měsíc. Odmítala jsem se vzdát, ale když mi bylo jasné, že jít přes bolest by znamenalo skončit v nemocnici, vzdala jsem to. Dva týdny jsem na tyč nevlezla. Bylo to však k řádnému odpočinku málo, a řešila jsem to Voltarenem, konopnou mastí a později i kineziologickými tejpy. Na soustředění jsem však i tak odjela s bolavou rukou a ke svému zklamání nemohla po prvních lekcích dělat polovinu věcí. I tak to však bylo opět jiné a zajímavé a přidaly se do toho i šály - a o všem si opět můžete přečíst ZDE. Dokonce jsem z celého soustředění natočila a sestříhala malé video, coby umělecky nepolíbená to podle toho také vypadá. Najdete ho na konci článku v přiloženém odkazu, popřípadě přímo na mém YouTube. 

A tak tu po dvou letech sedím a vzpomínám na to nepřeberné množství prvků a otoček, které jsem se za ty dva roky naučila. Na všechny ty zážitky. Na veškerou bolest i radost, na ty pocity překonání sebe sama. Na tu euforii, když se konečně něco povede tak, jak má. A dostávám se k posledním úspěchům - tedy spíše k těm, které mám nafocené/natočené k další motivaci pro zlepšení. A že je neustále co zlepšovat, na všech mých zveřejněných fotografiích. To jen, abyste si snad nemysleli, že to tak má vypadat. U některých ani zdaleka ne. Ale i malé radosti jsou radostmi, tak proč se neradovati z každého sebemenšího úspěchu, které nás provází za cestou k dokonalosti? 

Kokon

Hello Boy

Handspring

A jako bonus přikládám video jedné sestavičky, kterou jsme pilovaly na čtvrtečním tréninku s Dášou. 

Dva roky, za které jsem neskonale ráda. Neumím si už bez dvou tréninků v týdnu představit svoje žití a když dlouho chybím, jsem jako bez ruky. Stejně tak jsem dospěla k rozhodnutí, že tu tyč prostě absolutně nutně a nezbytně potřebuji doma. Kam se bohužel nevejde, takže se snad vejde do mého prvního hnízdečka lásky, do kterého se s přítelem po státnicích chystáme. 

Pokud si říkáte, že by Vás pole dance lákal, rozhodně neváhejte ani vteřinu a ještě teď si napište do nejbližšího studia. Protože tahle sportovní zkušenost za to rozhodně stojí. A když přežijete prvotní dřinu a modřiny, sem tam nějakou tu sebe frustraci ze špatného dne, čeká Vás rozmanitý svět dosud neobjevených možností. Pole dance není jenom sport, pole dance se zákonitě stane životním stylem. A pak už nebudete litovat jediné modřinky, jediného nataženého svalu; a budete milovat a srdcem opatrovat každý další trénink a úspěch.