A je ze mě paní inženýrka!

Je to dva dny a sama tomu ještě nedokážu ani uvěřit. Prostě mi to nedochází. Bylo to totiž tak vyčerpávající - všechno to učení, stresy kolem toho jestli to dám, samotná zkouška i s obhajobou...  Ale je to prostě tam a už mi to nikdo neodpáře! :) 

5 let studia, zážitků, nových přátel a životní lásky; ale samozřejmě taky nějakých těch problémů a nervů. 

Prostě 5 let neuvěřitelných věcí. 5 let, které pro mne dnes na akademické půdě šťastně skončily inženýrským titulem. Děkuji Fakultě informatiky a managementu za tuhle nedocenitelnou zkušenost. Jsem opravdu ráda, že UHK byla má finální volba, byť jsem mohla jít do Prahy na VŠE. FIMka mi dala neskutečně moc věcí a jsem za to opravdu strašně ráda, že jsem zůstala v domovském Hradci, a budu na to vždycky s láskou vzpomínat. Děkuji tak nejenom celé fakultě a všem profesorům, se kterými jsem měla tu čest, ale také všem spolužákům i přátelům mimo školu za veškerou podporu, které se mi v posledních dnech dostávalo 

Poslední týden byl něco hrozného. Kvůli učení a tomu všemu stresu jsem si vzala v práci dovolenou a každý den tak byla doma. Už jenom to je děsivý, nejsem zvyklá v podstatě nevycházet z domu. Přibližně v úterý, přesně týden před tím strašným datem, jsem dojela veškerá skripta až do konce. Pro většinu lidí by to asi byla značná úleva, že zbývá ještě tolik času na opakování. Pro mě ani tolik ne. Sice to bylo trochu úlevné, hlavně po zjištění, že někteří jiní spolužáci jsou teprve v polovině třeba; ale zato mi přišlo, že absolutně nic nevím. Že si prostě nic nepamatuji. Na jakoukoliv otázku jsem se podívala, tak jsem pořád těkala po jednotlivých řádcích a v podstatě se všechno znovu učila. Myslím, že není ani třeba dodávat, kolik hysterických záchvatů tomu bylo parťákem - a hlavně ten na můj svátek, kdy rodiče přišli s květinami a já seděla na posteli s opuchlým obličejem a řvala, ať mě všichni nechají na pokoji, že to nemá smysl, že to nedám. 

A takto jsem se úspěšně prořvala až do 30. května. Ráno bylo divně poklidné. A fakt, že jsem se moc nevyspala, se odrazil i na vzhledu. S prvním kouknutím do zrcadla jsem si říkala Proboha, to je hrůza!, ale na hrdinství a mytí hlavy prostě už nebyl čas. Sbalila jsem učení a diplomku, v autě si pustila rádio na plné pecky a vyjela se strachem, že to narvu do prvního stromu. Teprve ve škole mi došlo, že jsem si ani nevycpala špičky lodiček vatou - jelikož mám půlky, a ty se prostě skoro nevyrábí - a tak jsem to všechno musela spasit tím otřesným hnědým toaleťákem, který děsí každého, kdo má doma ten krásně bílý, hebký a především několikavrstvý. Po nahrání prezentace k obhajobě a započetím zkoušení prvního nešťastníka jsem se s vědomím, že jako čtvrtá mám spousty času, odšourala na kafe, abych aspoň trochu fungovala. S postupujícím časem a spolužáky uvnitř komory smrti na mě začala opět doléhat neskutečná nervozita. Bála jsem se jako čert kříže, že dostanu špatné otázky. Když už tam třetí holčina byla přes hodinu, vklouzla jsem zpět do lodiček (do té doby jsem tam chodila bosa jak venkovská holka) a snažila se popadnout dech. Tak, slečna Masnerová? 

S knedlíkem v krku jsem začala svoji obhajobu. Šlo to kupodivu hladce, komise mi naslouchala (příjemná změna oproti bakaláři, kde jeden z profesorů žral banán a koukal se bez známek pozornosti ke mě z okna) a ve vlastní práci jsem tak získala zpátky stabilitu a jistotu. S úsměvem jsem odpovídala na všechny otázky, i když jich bylo hodně a za některé bych vraždila. Snad po 40 minutách tento prvotní výslech skončil a já si sedla k potítku. Které vlastně žádným potítkem nebylo, hezky pěkně z patra odpovídej, tady máš otázku a mluv. První byla ekonomie s bývalým děkanem fakulty. Ten, jindy působící klidným vřelým dojmem, mi toho dne přišel úplně opačně. Dal mi ale otázku 7 - Trh kapitálu - a já si oddechla. S tou jsem tak nějak počítala. Bohužel pokládal ty otázky tak divně, že jsem se v tom lehce zamotala, ale zvládla jsem to. Druhé na řadě byly kvantitativní metody s profesorem, kterého jsem ten den viděla poprvé. Dostala jsem otázku ohledně náhodných veličin a okamžitě si to spletla s náhodnými jevy. A tehdy to přišlo - okno, černo, blackout. Můj mozek přestal fungovat. Ačkoliv byl zkoušející hrozně klidný a snažil se mi všemožně pomáhat, sotva něco jsem ze sebe vypotila. A když se zeptal na to, co vyjadřuje binomické rozdělení, nedokázala jsem odpovědět. Zato jsem mu však řekla vzoreček a nakreslila graf, to jsem se předvedla. Celá jsem se klepala - do takové míry, že jsem se dokázala polít vodou z plastikového kelímku. Zbylé dva okruhy - IT teorii a management - jsem ale opět vyhmátla. Dostala jsem otázky, které jsem opravdu chtěla - podnikovou informatiku; plánování a kontrolu - a tak nějak zase našla ztracenou jistotu. 

Vylezla jsem však celá zpocená, na nervy a chtělo se mi brečet. Říkala jsem si, že tu statistiku jsem stoprocentně nedala. Spolužáci mě uklidňovali, že to tak hrozné nebude, že jsem přeci jenom něco řekla. Ale já tomu nevěřila. Šla jsem si do bufetu pro druhé kafe a pak jen netknutě se smrtelně bílou barvou přešlapovala na chodbě než vyjde poslední a řeknou nám výsledky. Jak jsme tam pak stáli všichni před komisí, zatajil se mi dech a bez mrknutí jsem hltala předsedu komise. Na jeho slovech v ten moment záviselo úplně všechno. S radostí Vám oznamuji, že od dnešního dne můžete všichni užívat titul inženýra... V ten moment to ve mě bouchlo, kámen spadl se žuchnutím těžkotonážního tanku, a já jsem začala opět bulet. Slečna Masnerová je hold veliký hrdina. Jednotlivé známky jsem pak ani nevnímala a při gratulacích nešetřila díky právě u zkoušejícího ze statistiky. Proboha, hlavně v klidu, řekl mi s úsměvem. A bylo to za mnou. Radost však trvala jenom chvilku a když jsem se zastávkou v práci dojela konečně domů, padla jsem na postel a přišla si neskutečně vyčerpaná. V podstatě jsem tak na radostné výkřiky celé rodiny jen pokrčovala rameny se slovy No jo, tak to mám no. Ale musela jsem se vzchopit a po lahvi šampaňského s rodinou, dvou panácích a dvou cuba libre se spolužáky, a obyčejným rumem s kolou a deckou vína s přítelem a přáteli se ta radost přeci jenom dostavila. Unavená, ale byla tam. 

Tak a je to. Jsem inženýrka. Poslední studia definitivně skončila a už mě žádný další semestr nečeká. Odteď už to bude jenom život, práce, starosti. Je to děsivý, ale já jsem hrozně ráda za to, že je to za mnou a těším se na všechno nové, co mě čeká. Teď už jenom, aby státnice udělal také přítel, klapla nám dovolená a hurá do vlastního bydlení!