První měsíc sou(lo)žití aneb Ještě jsme se nezabili

Není to tak dávno, co jsem psala o stěhování do společného hnízda s přítelem (článek ZDE). Na tento velký životní krok jsem se těšila jako malá holka a zároveň se ho hrozně bála. Především proto, že mi každý říkal, jak se první týdny a měsíce budeme do krve hádat a jeden z našich společných přátel nám dokonce prorokoval rozchod (to máme ale fajn kamarády, že?). První měsíc je úspěšně za námi a víte co? Nejen, že jsme se nerozešli, ale dokonce ani jeden z nás nedostal flastr za vraždu v afektu kvůli pohozeným ponožkám na zemi. A mezi námi, to už něco znamená...

Je tedy pravda, že nějaké drobnější hádky nás provázely. Přestože jsme spolu už nějaký ten rok, nikdy jsme si nemuseli nic vyhraňovat - jeden z nás byl zkrátka vždycky host. A tak nás první štěbetání potkalo v podobě vytyčování hranic a usměrňování společného života. Zkrátka aby domácnost fungovala tak, jak funguje moderní svět - tedy že já tedy rozhodně nejsem jediná, kdo patří do kuchyně a ke smetáku; a že naopak on nemusí být ten jediný se svými zájmy. Kdo by taky byl zvědavej na chlapa, rozvalenýho na gauči, s jednou rukou na koulích a druhou na ovladači, že jo? To šlo kupodivu celkem hladce i vzhledem ke kolaudační party, kterou jsme si chytře naplánovali hned na první týden. Tam mi má drahá polovička velice ochotně pomáhala s přípravami. Nyní se kvalifikoval na celkem solidní myčku, takže si můžu říct, že mise byla splněna :) Největším nepřítelem se hned zkraje stal náš nový xbox. Dámy, nevím jak Vy, ale třeba já si čas od času ráda zahraji a naopak nemám problém s tím, že večer místo koukání na nějaký stupidní doktorský seriál, strávím s knížkou a pokukováním po Danovi, který zrovna hraje. Ale že si bude hrát doslova každý večer a spát tak budu chodit sama? No pardon, tak tohle se mi fakt nelíbí! Nějaké vyjasňování jsme si však odbyli hladce a relativně bez zvyšování hlasu. Vesměs proto, že jsem mu to ráno nechala vzkazem na lednici a poper se s tím. Jsem srab. 

Co bylo naprosto fantastický a hrozně moc za to vděčím své tchyni byl fakt, že jsem celý první týden ani jednou nesáhla na vaření. Bylo to sice hrozně divný, ale já jsem za to byla skutečně ráda. Úklidu a nejrůznějšího škatulkování a porovnávání věcí bylo ze začátku tolik, že jsme každý večer teprve kolem 21. hodiny teprve spadli na gauč naprosto vyřízení. Nejsem zrovna zastáncem toho, aby se u nás až přespříliš často zjevovaly plastové krabičky s jídlem z jiné domácnosti - dost pravděpodobně bych to běžně brala jako osobní urážku, že nejsem schopná nakrmit dospělého chlapa a stále tu funkci musí hlídat jeho maminka... Ale ten první týden mi to neskutečně píchlo. Pozvolna jsme totiž každý den jezdili po nákupech a ve snaze zútulnit naše hnízdečko lásky běhali od jedné slevové akce ke druhé. Postupně jsme si tak domů přitáhli nespočet dalších věcí - a to jsme stále ještě nebyli v Ikee!! - u kterých se už teď nemůžu dočkat, až je budeme zase stěhovat o dům dál. Protože je prý lepší vyhořet, než se stěhovat..

Každopádně, první večeře, kterou jsem tak v našem bytě ukuchtila, byla až druhý týden v pondělí. A samozřejmě, že se hnedka ukázaly první potíže. Zcela mimořádně však nebyly způsobeny mojí vlastní nemotorností (věřte mi, že i rýže se dá spálit pomalu na živočišný uhlí), ale vybavením, na které jsem rozhodně nebyla zvyklá. U rodičů jsme měli novou (rozuměj ultra-rychlou) indukci, která zvládla přivést vodu v hrnci k varu během několika vteřin. Tady jsem jen marně čekala, až se sporák s varnou deskou rozhodne, že voda v hrnci by správně měla vřít. Poprvé za život se mi tak stalo, že i blbý těstoviny jsem vařila půl hodiny. Bylo to nekonečný!! A tahle potvora mě sotva pár dní na to překvapila i z druhé strany - z té extrémně rychlé. Poprvé jsem v troubě pekla muffiny. A protože byly do práce, tak jsem je logicky chtěla co nejdokonalejší. Nastavila jsem troubu na 25 minut a dala muffinky péct tak, jak jsem byla z domova zvyklá. Po 10 minutách muffiny nabyly obřích rozměrů vachrlatých hroud a již byly hotové. Díkybohu, na chuti jim neubylo. Ale s touhle bílou mrchou jsem se rovnala asi týden dva, než se mi konečně povedlo do kuchyně zavést pořádek. A víte vy co? Mě snad to vaření nakonec i baví. 

Nicméně trouba s varnou deskou nebyla tím jediným spotřebičem, se kterým jsem se nemohla tak úplně srovnat, alespoň zezačátku. I zcela běžná věc, jakou je mikrovlnka, mne dokázala na několik desítek minut odrovnat. S návodem v němčině a značkou, kterou nedokázal najít ani Google, jsem chvíli zuřivě mačkala všechny knoflíky, dokud jsem nepřišla na správnou kombinaci nastavení minut ohřevu. Nějaké přednastavené programy jsem předem vzdala. S úpěním jsem si představovala, že až jednou budeme dělat popkorn, budeme do toho koukat jako Pat a Mat a čekat, kdy už to vypraská a pečlivě měřit čas na neznámý nastavený výkon. Fantazie. Dalším problematickým článkem byl internet - router ve výši tří metrů (jak dělaný na nás dva trpaslíky), měl ryze nevypočitatelnou povahu. Jednou vysílal, podruhé ne. Zcela ideálně fungoval na počítači, ale na televizi již stávkoval a o mobilu nemohla být ani řeč. U prvního dodavatele jsme byli v rámci 10 dnů asi třikrát, načež jsme dodavatele změnili a i tam jsme to řešili na několikrát. Paní na první pobočce nám už tykala,  týpek na druhé se mne při třetí návštěvě pokusil pozvat na víno a mého bráchu, který je jako jediný technicky zdatný, jsme na několik večerů odervali z rodiny tak, že nás musela švagrová nenávidět. Se žehličkou se nekamarádím doteď a mám příšerný strach, že Danovi spálím hned první košili do práce. Na druhou stranu, ta má i svou světlou podobu, a tou je žehlení u Gilmorových děvčat (a vždycky si u toho se štěbetajícím Danielem za zády vybavím slavnou scénu z filmu Vratné lahve - Žehlils někdy?). Když teď venku opět začíná zima, načali jsme další technický oříšek - topení. Taková malá sympatická krabička, a jak se ta mrcha špatně ovládá... Jediné, s čím si paradoxně rozumím, je pračka. S tou moderní u našich jsem si nerozuměla, protože zvládala více přednastavených programů než já, kdežto s tou předpotopní tady jsem spokojená tak, jak jsem si to nepředstavovala ani ve snu. Sice se mi jednou podařilo obarvit Danovy ponožky svojí červenou halenkou, ale to jsou zkrátka povolené ztráty...  

A to bych nebyla já, abych nezabrousila i na trochu osobnější ostřejší notu.V čem si naprosto libuji je sex. Ne, že by dřív nebyl nějak nekvalitní! Ale pokud jsme nejeli my někam pryč nebo se naopak nemohli spolehnout na to, že domů nikdo nepřijde (což nebylo nijak často), nestálo to tolik za to. Proč? Inu, oddávejte se tomu vášnivě a bez ostychu, když ve vedlejším pokoji řádí máma s vysavačem a i přes zamknuté dveře hrozí jejich vylomení. Nebo naopak v tichu noci, kde pouhé mkrnutí oka vyvolalo vrzání postele, rozléhající se celým bytem, do čehož se zuby zakousnutými v polštáři dusíte své orgasmické výlevy. Kolikrát jsme si museli zakusit tu trapnost okamžiku, kdy se jeden z nás šel po aktu opláchnout a potkal hned na chodbě jednoho z rodičů. Zato když si to teď můžeme rozdat pomalu u otevřeného okna bez záclon zcela bez zábran a kolikrát i se vzrušující vidinou toho, že by nás někdo z domů přes náměstí pozoroval... Nebudu Vám lhát, je to fantazie!!! Sice mi NĚKDO tehdy sliboval, že to bude ne-li každý den. Tak není... Ale pořád lepší, než drátem do oka na rozvrzané posteli (chi chi).

Obecně vzato je však super využívat víc jak jednu místnost. Celých 23 let jsem v podstatě žila uzavřená mezi 4 zdmi mého pokoje a vycházela jen v nejnutnějších případech. Nikdy jsme tak společně s Danem nevyužili ani obývací pokoj, ve kterém jsem se mohli dívat na mnohem větší televizi - v rámci zajetého soukromí jsme si radši lehli do postele a mžourali na tu menší telku. V koupelně jsem si od určitého věku připadala jako cizinec a pomalu se tam bála uložit nějaký ten olejíček nebo peeling bez toho, aby mi ho buďto někdo nevyplácal, nebo abych ho dokázala ještě někdy najít - protože co kdybych ho položila na nějaké špatné místo, že jo? Chuť na popkorn byla zcela nepřekonatelným problémem, protože to prostě příšerně páchne, nejde to vyvětrat a vlastně nikdo nechápe, jak se tím můžeme cpát. A vůbec, budeme tlustý, protože kukuřice je příšerně kalorická! Kam se hrabe Nutella!! Nedokážu ani spočítat kolikrát jsem se musela doma pohádat o to, že odhozené džíny na sedacím pytli tam prostě zůstanou, protože je nehodlám uklízet a skládat do skříně, když si je za další dvě hodiny beru na sebe a odcházím. O večerkách ani nemluvím - a tím nemyslím jenom tu páteční klasiku Vrať se do půlnoci, ale také to, když jste se hodlali dívat na televizi déle než rodiče, byli jste automaticky nazváni nezodpovědnými, protože ráno budete koukat jako sůva. V jednu ráno u Sexu ve městě jsem si tak kolikrát přišla jako ten pravý rebel! A takových situací, o kterých bych Vám mohla vyprávět, je nespočet. Od nástupu na vysokou kdy většina dítek vylétá šťastně z hnízda a stěhuje se do velké matičky Prahy - kromě slečny Jany, která se rozhodne zůstat v rodném malebném Hradci; a pana Daniela, který to čekání na společné bydlení pro jistotu ještě o další dva roky protáhne -  to pro mne začalo být doma čas od času zkrátka k nevydržení. Teprve po odstěhování jsem pochopila ten paradox, o kterém mi všichni říkali - a to ten, že s rodiči si začali správně rozumět teprve tehdy, když každý bydlel na vlastním písečku. 

Vlastní je hold vlastní a já si neumím vynachválit ten klid. Ten fakt, že nikdo neřeší, že se nádobí neumyje hned, ale třeba až navečer spolu s umaštěnou pánví z večeře. Že nikdo nesonduje kam jdu, s kým jdu, co budu dělat a kdy se vrátím (ideálně co nejdřív, i v pátek večer, samozřejmě). Tím vším teda nikterak nechci urážet ani jedny z rodičů, ale mít svůj klid už je od určitého věku nejen žádané, ale doslova a do písmene nutné. A my jsme ten věk dost ostudně o pár let překročili. Na druhou stranu, musím uznat, že je to fantastický a zcela to předčilo veškerá má očekávání! Tento životní krok jsme zvládli levou zadní a já se už teď těším, až budeme překonávat nějaký další :)