Stěhování do společného

Trvalo to 4 roky snění, z čehož jsem poslední 2 roky pomalu obrečela každou kolaudaci, na které jsem byla, a nejednu konverzaci o společném bydlení párů, které spolu byly sotva pár měsíců. Bylo to takové malé utrpení, se v čím dál starším věku doma smiřovat s věcmi, se kterými jsem absolutně nesouhlasila a nemohla si je udělat po svém. A přeci jenom, když Vám někdo ve věku 20+ řekne, ať jste v pátek doma do půlnoci... Každopádně třikrát sláva a na tisíckrát hurá, společné bydlení je tu!

Do hledání jsme praštili hnedka po našich státnicích a já si myslela, kdo ví na kolik bytů se nepůjdeme dívat a jak jenom vybírání toho správného bude trvat týdny. Nevím jestli to bylo tím, že jsme prostě měli kliku, nebo byli natolik hloupí, abychom nečekali na nové inzeráty; ale na naše vysněné hnízdo jsme natrefili hned první večer sezení u internetu. Ve své podstatě to bylo hrozně lehké rozhodnutí - ano, líbí se nám; ano, je v centru; ano, není to až tak drahé; ano, je vybavený. Oproti ostatním bytům 2+1 či 2+kk v nabídce všech realitek i bez-realitek zářil jako diamant. Měl ještě jednu konkurenci, ale ta byla hnedka rezervovaná, takže z toho kvapem sešlo. Vybírání navíc dost ulehčily i uvedené ceny nájmů. Tak například chtít za 60 metrů čtverečných 13.000,- holého nájmu bez energií, když se byt nachází v totální řiti města a ke všemu má jenom koupelnu s kuchyní, potažmo není vybavený vůbec. A že se to právě takovými byty v inzercích jenom hemžilo. 

Náš vybraný byteček byl sice svou výměrou 44 metrů malý, ale zato byl po rekonstrukci, krásně vybavený a za "pouhých" 9 tisíc přímo v centru na pěší zóně. Hned druhý den mi volal realitní makléř a dohodli jsme se na prohlídce. Byla jsem natěšená jako malé dítě. Do bytu jsme vcházeli s tím, že se budeme za všech okolností tvářit neutrálně. Mě však stačil jen jeden pohled z obýváku, abych okamžitě propadla výhledu z okna na Masarykovo náměstí. Já ten Hradec prostě miluju, nemám slov pro to, jak krásné město to je. Byteček sám o sobě nám s Danem učaroval. Krásná a jednoduchá ložnice s výhledem na druhou stranu od pěší zóny, malá chodbička dokonce i s botníkem (mezi námi ženami, už jenom tenhle fakt vynesl hned několik plusových bodů!), malá koupelna s pračkou a pak jedna velká místnost, kde na jedné straně byl obývací pokoj a z druhé byla rohová kuchyň. Maličké, roztomilé, akorát pro nás dva. Ještě ten večer jsme to probrali, a já pak psala do realitky, že máme zájem. 

Soupeřili jsme s pár dalšími zájemci, ale majitel si nakonec vybral nás. Když mi to makléř volal, nevěřila jsem vlastním uším - především proto, že se mi poslední dobou daří hodně dost zásadních věcí a na to zkrátka nejsem zvyklá. Hned druhý den jsme se poprvé sešli s majitelem a probrali zásadní věci a podepsali rezervační smlouvu. A rovnou šup 9 tisíc za provizi RK! Tohle je zkrátka nehorázný, že jenom vysolíte tolik peněz chlápkovi, který v podstatě nic nedělá. Za další týden jsme se měli sejít znovu, podepsat nájemní smlouvu, dostat klíče a dohodnout se na přestěhování nábytku. Ten totiž z malé části záhadně zmizel. Majitel bytu měl však nějaké věci schované v garáži na okraji města, a tak jsme se v tom nikterak nerýpali. Za týden jsme měli smlouvu v kapse i s klíči a já se doma na féra rozbrečela štěstím. Nemohla jsem uvěřit tomu, že sen se stal skutečností, a ten malý svazek klíčů v mé ruce jsou klíče od nového domova. Od našeho domova. 

Do čeho jsem se pustila jako velká voda, to byly nákupy. Byt sice veškerý potřebný nábytek měl, ale krom několika talířů, misek a mističek v něm nebylo nic co se týče vybavení. Všechno jsem si tak při jedné z prohlídek nafotila a doma sepsala pořádný seznam (samozřejmě do toho nejlepšího diáře Doller!). První menší nákupy jsem absolvovala v Praze. Odmítla jsem se totiž stěhovat bez kávovaru Nespresso, z kterého si již řadu let vařím tu nejlepší a nejvoňavější kávu doma (dobře, nejlepší káva je z french pressu, ale víte jak to myslím). Krámek, nebo spíš takové lounge, od Nespressa na Černém mostě je to nejkrásnější, co jsem tam kdy viděla. A vybrat si kávovar byla skoro hodinová záležitost. Nakonec zvítězil krásný krémový miláček - vystavený byl červený, ale když mi pak přinesli ukázat ten krémově bílý, jako malá školačka jsem vypískla Ježiši, ten je boží!!! a vysloužila si tak pobavené úsměvy personálu. Tak už jen tehdy zahučelo dobrých 6,5 tisíce; o kterých jsem se navíc poté zhádala s tátou, že to platit nebude. Podfoukl mě, a hned v pondělí mi to poslal na účet zpět. Mám prostě zlatého tatínka :) Mimo kávovar se stojanem na kapsle jsem si taky hned odvezla utěrky, ručníky, povlečení, polštáře... a řeknu Vám, vybrat barvy bylo vážně krušné!!

Druhé kolo jsem absolvovala dva týdny před nastěhováním. Tehdy do toho zahučelo asi nejvíc. Když si to tak vezmete, je to přímo nehorázná suma peněz, kterou do toho ještě vrazíte, přestože je byt označen jako vybavený. Dohromady jsem objela 4 obchody a snažila se vychytat všechny možné akce. Asko mělo třeba skleničky za 29,-. No nekupte to. Hlavně ty na víno, teda... Každopádně tehdy jsem s pomocí rodičů domů dotáhla celý kufr Passata věcí - vysavač, žehličku, sadu hrnců, mixér, varnou konvici, sadu příborů, odkapávač, ... dohromady to bylo asi 17 věcí a několik tisíc v tahu. Pokaždé jsem se ale snažila vzít co nejkompaktnější věc za co nejlepší peníze. Kvalita byla mimořádně vedlejší záležitostí. Samozřejmě jsem nekoupila žádné šunty, ale přeci jenom jsem v rozhodování o výkonu žehličky ve finále zvolila tu levnější variantu s nižším výkonem, než předimenzovanou byť nádhernou a výkonnější. I tak na mě šly při placení mrákoty, a když jsem doma celou tu sumu sečetla, musela jsem si otevřít lahev vína.

A přitom jsme zdaleka neměli všechno. Pořád jsem potřebovala sehnat alespoň nějaký pracovní stůl se židlí do ložnice, skříňku se zrcadlem do koupelny, velké zrcadlo do chodbičky, a nesmím zapomenout ani na koláž rámečků, která je prostě nezbytností. Chápete...

Několik věcí se nám však povedlo vyřešit z druhé ruky - televizi, sušák, fén, matrace,... Ať už nám je jedna či druhá strana rodiny darovala nebo koupila, rozhodně jsme alespoň na něčem dokázali ušetřit. A za co jsem byla hodně ráda, byl gauč od majitele. Když jsme totiž viděli jeho garáž s nábytkem, připadali jsme si jak v pořadu Mistři aukcí. Když si odmyslím tak tunu pavučin a fakt, že jsem kvůli tomu do garáže strčila nos jen na chvilku a z nutnosti očíhnout, co by se ještě dalo vzít; při troše péče bychom mohli dobrou polovinu prodat v antikvariátu. Stěhovat nám pomohl můj brácha a s jeho pomocí se mi povedlo přesvědčit Dana, že koženková sedačka, která mu ve výběru ze tří učarovala nejvíc, je ta největší hloupost na světě. Naše vybraná látková sice bude chtít pořádnou péči a vyprášit kožich, ale zato je velká, rohová a určitě bude pohodlná (určitě proto, protože jsem si ze strachu z tarantule pod polštářem odmítala sednout). Největším zážitkem z toho dne však byl fakt, že jsem musela řídit já, jelikož se oba pánové noc před tím pořádně zbořili na Náplavce. Teda, ono to není takové terno, já řídit umím. Ale rozhodně neovládám tak velké auto, jakým je limuzína Volkswagen Passat. A už vůbec ne, když je k němu přidělaný vozík. Městem jsem jela 40 a se smrtí v očích, a to jsem navíc sotva viděla přes volant. Zato mí dva spolujezdci se tím náramně bavili.

Den D přišel! Nemohla jsem se dočkat, až padne desátá a my se sebereme v první vlně a pojedeme uklízet! Je to dost ujetá představa, ale já se na to skutečně moc těšila :) ale jen kdybych věděla... Samotný úklid nám trval ve 4 lidech 4 hodiny. Z toho je moje mamka celé strávila v koupelně a já v kuchyni. Švagrová se taky pár hodin mořila s čištěním gauče a Dan si vzal do parády ložnici. Bylo to hrozný, všude špína, taková ta skrytá co není na první pohled vidět - třeba totálně černej mastnej vnitřek trouby, po kterým jsme hadr museli rituálně spálit. Po krátké pauze na oběd, rychlém kafi a bleskovém smočení u našich v bazénu (co čert nechtěl, zrovna na tyhle dny stěhování se lámaly teplotní rekordy); jsme se sebrali ve druhé vlně a pomocí dvou aut naplněných až povrch přitáhli do bytu vybavení. Byla to děsivě obrovská kupa krabic a tašek. A to teprve začala veškerá sranda. Všechno vybalit, zapojit, odervat cedulky, smýt cenovky, přemýt, naštelovat, ... Po večeři u tchyně jsme se navíc sebrali a jeli ještě k Danový babičce pro dvě skříně, které jsem s ním sama musela stěhovat. Není třeba dodávat, že do postele jsme se dostali kolem 11 večer absolutně vyčerpaní. Druhý den nebyl o moc lepší. Pořád nám toho hodně chybělo k dodělání i k nakoupení. Po snídani v kavárně (jelikož nákup se prostě nestihl) jsme celé dopoledne strávili objížděním obchodů a nakupováním zbylých potřebných věcí, aby doma začalo skutečně vypadat jako doma. Díkybohu se nám povedl sehnat i na první pohled parádní pracovní stůl se židlí; u kterého jsme bohužel až doma zjistili, že nás v bazaru pěkně spláchli, když jsme teprve uviděli nějaké to obarvení fixou, ulepený flek kdo ví od čeho, vyryté srdíčko - takže rada pro příště, nenechat se unést hned na první pohled. Odpoledne nás pak oba čekalo ještě balení oblečení a jiných věcí, které jsme hodlali vzít s sebou do nového. Což nebylo nijak těžké, oblečení moc není; ale rozhodování o tom, co budu a co nebudu potřebovat dál? To už byl pořádný oříšek. Zase na druhou stranu se mi asi po třech letech konečně povedlo najít věci, které jsem nemohla najít, potažmo ani nevěděla, že je ještě mám. Když jsme se pak spolu opět sešli doma, nastaly poslední fáze - přimontovat skříňku a držák na mýdla do koupelny, vyměnit baterii, zařídit a zprovoznit počítač, internet, xbox, sestavit botník, pověsit obrazy, umýt a vyleštit veškeré nádobí, ... Práce jak na kostele. A to ani nemluvím o tom, že jsme stále neměli v lednici nic jídlu - trn z paty na třetí den ráno nám opět vytrhla Danova maminka, která nám zabalila kousek dortu. Stále se navíc muselo znovu uklidit, setřít, vysát, ...

"Je lepší vyhořet, než se stěhovat!" 

Nakonec jsme to však všechno zvládli. Náš původně neosobní holobyt začal vypadat jako útulné hnízdečko, ve kterém jsem spokojeně předla a výskala si, jaká je to paráda. Měli jsme konečně všechno nezbytně potřebné, měli jsme ve finále i něco k jídlu, a především jsme měli jeden druhého. A jestli jsme se nesežrali? Tak na to se těšte zase příště!

Kuchyňský koutek

Obýváček 

Pracovní království

Koupelna

Ložnice

... ve které jako správná žena musím mít svůj vlastní milovaný kouteček :)