Moje první operace aneb Hrdinství zdar!

Protože já musím mít všechno špatné, co projde kolem a všimne si mě to; tak jsem bohužel skončila jednoho krásného dne na oddělení chirurgie v hradecké Fakultní  nemocnici. Na operaci se žlučníkem. Kterou běžně podstupují lidé od určitého věku výš, do kterého já mám ještě daleko. Proč ne. A nebyla bych to já, abych ze svého fantastického pobytu nic nenapsala – už jenom proto, že jsem nudou umírala!

Pozn.: I když se to zdá neuvěřitelné, všechny následující události se mi skutečně přihodily. Možná v jen trošku mírnější podobě :) 

Na začátek bych ráda řekla, že jsem nikdy s ničím do nemocnice nemusela. Pokud nepočítám nějaký zcela mimořádný a neodkladný výlet na emergency. Takže celý měsíc, co jsem věděla to osudné datum nástupu, jsem patřičně schízovala. A stupňovalo se to až do té míry, kdy jsem dvakrát na tajňáka brečela v práci na záchodě pro invalidy (protože je největší a když sedíte, můžete se krásně opřít čelem o umyvadlo před Vámi jako o rameno k vybrečení) a několikrát taky doma v Danově náruči. Stokrát mi všichni mohli říkat, že to bude v pořádku. Jasně že bude, ale no tak, je to poprvé!

Doma jsem se zabalila pomalu jak do hotelu – s batohem, taškou a kabelkou (a to bych přísahala, že jsem si vzala fakt jen to nejnutnější!) jsem vyrazila z domu ověšená jako himalájský šerpa a můj nejmilovanější tatínek mne odvezl. První důkaz své nemehlity jsem si odbyla hned po výstupu z auta, kdy jsem jako ten největší orientační neznaboh zabloudila na špatné oddělení. Já holt umím vyšlápnout vždycky tou správnou nohou a udělat nezapomenutelné entré – na příjem mne tak museli doprovodit jako nějakého nemohoucího pitomce. Tam vše proběhlo hladce. Tajně jsem doufala, že mne na další vyšetření na anestezii dovedou, ale místo toho mi jenom řekli něco ve smyslu „vyjděte ze dveří, zahněte třikrát doleva, dvakrát doprava, otočte se jednou kolem své osy a až třikrát zakokrháte, budete před těmi správnými dveřmi“. Přibližně stejně mi popsali i cestu do třetího patra na svůj pokoj. Děkuji moc.

Ještě před vstupem do ordinace anesteziologie mi do ruky strčili papír k podepsání, po jehož přečtení jsem měla sto chutí se zase hystericky rozeřvat. Jak to jako myslíte, že jsem byla seznámena s možností úmrtí? Vždyť jdu jen na blbý žlučník! Nic Vás zkrátka neuklidní tolik, jako se den před operací dozvědět, že šance že umřete je menší než 0,01%. Čili úplně brutálně minimální, ale furt existuje! Pan doktor mne nadále skvěle zklidňoval, když mi po dotazu kde pracuji řekl, že pokud se proberu, tak bude moc rád za nějaký fajnový úvěr. Jak jako pokud se proberu?! A pak přidal spoustu stejně zajímavých informací o možnosti zástavy srdce, poruchy krevního oběhu a jiných pro doktory vyzývavě zábavných situací. Anesteziolog byl holt veselá kopa. S úsměvem a přáním hezkého spánku mi předepsal na večer prášky na spaní – z mého vyděšeného pohledu a kruhů pod očima správně dospěl k závěru, že je budu fakt potřebovat – a vyprovodil mne z ordinace. Kde že máte pokoj? To už si najdete sama, slečno.

Chvilku mi trvalo než mi došlo, proč se se mnou výtah s označením nákladní nechce rozjet. Přibližně stejně dlouho mi trvalo než jsem našla normální výtah bez nutnosti identifikace oční bulvy a kapky krve. Dojet do třetího patra problém nebyl, ani najít oddělení s velkým písmenem A. Ale že sestra bude sedět někde v útrobách za dvěma rohy, to už jsem nečekala. Takže jsem jako pitomec seděla před domnělou kartotékou čtvrt hodiny. Pak mi to nervy nedaly a vydala jsem se pátrat, abych na druhém konci oddělení našla znuděnou frustrovanou padesátnici, která by mohla soutěžit v přežvykování s nejednou krávou. Přirozeně nejprve musela vyfouknout tři dokonalé růžové bubliny, než se mne zeptala zda jdu k nim na příjem. Můj pokoj byl jednolůžkový (díkybohu!) a odporně nemocničně zelený (proboha!). Jediný bonus byl výhled z okna přímo na heliport. Tajně jsem doufala, že za dobu svého pobytu uvidím nějakou akci. Samozřejmě, že bych to žádnému chudákovi nepřála… ale je to helikoptéra!! 

Další kolo předoperačního vyšetření jsem absolvovala s mladým doktorem na praxi. Těžko říct, jestli byl obecně nervózní z práce nebo z toho, že věkový průměr jeho pacientů příjemně spadl na číslo menší než 30, každopádně jeho seznam otázek jako by nebral konce. Díval se na mne tak zaujatě, až jsem si říkala, jestli to vyšetření prsou nebyl jeho vlastní nápad a ne součást běžné předoperační praxe. Pochopitelně jsem to i s tím druhým, méně příjemným zadním vyšetřením odmítla. Když už jsem si myslela, že mne nemůže nic hrozného ten první den potkat vyjma brutální nudy a zvlášť když byl konečně ohlášen oběd; spadla mi ve společné jídelničce čelist. Věkový průměr byl skutečně nad 70, což mi na už tak bombastickém pocitu nepřidalo. O to víc mne dostala paní, která si přede mne přisedla, na krku se jí houpal sáček s močí a bezzubými ústy se slinou v koutku mi šišlavě popřála dobrou chuť. Což je přesně to, co chcete vidět, hlavně když se v ten moment hrabete v polévce přibližně stejné barvy.

Celý zbytek dne provázela příšerná nuda a občasná hysterie z toho, co mě vlastně teprve čeká. Definitivně jsem propadla všem druhům deprese v moment, kdy jsem se dozvěděla že od druhého dne bude platit plošný zákaz návštěv. Děláte si ze mě srandu? Já ty lidi potřebuju!! Po nekonečných hodinách čtení a neustálých návštěv všemožného nemocničního personálu jsem se dočkala své první a poslední osobní návštěvy - mého srdce šampion mi přinesl květiny a čokoládu (miluju ho!!), a i když se dlouho nezdržel a já po jeho odchodu zase sušila obličej od slz, byla jsem šťastná, že jsme se ještě viděli. K večeři jsem dostala dva plátky oschlého chleba a ještě oschlejších osm plátků neidentifikovatelného salámu a hlavně si slečno odpočiňte. Dalších pět hodin jsem se tak pozvolna mlátila mezi čtyřmi nemocničně zelenými stěnami, díkybohu za notebook ze kterého jsem vysílala všem a na všechny světové strany, sjela ani nevím kolik dílů seriálu 2 Broke Girls a pak se přemlouvala, abych si nepustila nějaký horor. Tisíceré díky za prášek na spaní, pane anesteziolog, ale víte, že dvoudecka lahev vína by v ten moment fungovala stejně, ne-li lépe?

Ranní budíčky byly ty nejhorší. Pokaždé jsem byla chvíli hodně zmatená kde to vlastně jsem, když mne vzbudilo rozražení dveří a slova Dobrý den, teploměr. Nejprve jsem měla za to, že to je nějaký doktorský vtípek na říkačku Dobrý den, kozy ven než mi došlo, že se po mne chce změřit si teplotu. To ráno před operací jsem byla značně nervózní. Jako první jsem dostala nějaký prášek na utlumení, ale s tím, jak poblázněný jsem v ten moment měla celý organismus patrně neměl šanci zabrat. Dostala jsem krásnou zelenou rozpáranou košili, naložili mne na pojízdné lehátko a jelo se. Přišla jsem si jako mrtvola při cestě na patologii, když jsem očima míjela jedno stropní světlo za druhým. Dojeli jsme na sál a já chtěla zoufale křičet Takhle to ale v Ordinaci nevypadá, pak jsem chtěla brečet, strachy jsem se ale nemohla ani pohnout. Pak už mi jen napíchli žílu, dali čepec na vlasy a doktor se na mne šibalsky usmál. V ten moment jsem se definitivně viděla na seznamu dárců orgánů a představila si svá mladá játra na černém trhu. Poslední, co si pamatuji, byly slova sestřičky Teď už se Vám budou zavírat oči...

Probuzení na dospávačce bylo úsměvné, nikdy jsem nebyla v takovém rauši. Chudák pan doktor, kterému jsem při každém ze šesti probuzení řekla, jestli ví, že má vyjít nová kniha Dana Browna (beze srandy...). Celý den jsem víceméně prospala. Poprvé za život jsem nejenom musela chodit na záchod s asistencí, ale také jsem blinkala přímo před sestřičkou do miniaturní papírové mističky a ještě se jí omlouvala. Pak přišlo peklo. Tělo se probouzelo ze spánku a já začala pravidelně skučet bolestí. Břicho jsem měla nafouklé tak, že nebýt 4 děr dokazujících něco jiného, dost možná by mne kolemjdoucí lékař neznalý mého stavu odvezl na porodní sál. Absence normálních návštěv a přítomnost televize, která nešla přepínat, mne uháněla k šílenství ještě víc. Ležet tři dny v kuse taky není bůh ví jaká zábava, zvlášť když Vám postel během první hodiny přivodí pěkné bolesti zad. V den operace ani suchý piškot, druhý den nepoživatelné hmoty - tedy až na ranní přesnídávku, ta byla boží. Zbylé pochutiny se pak už ani nesnažily vypadat jako jídlo a všechny chutnaly jako bláto s blátem. Sestřičky ale byly hrozně milé a krom večerních směn vždy přiběhly jako na zavolanou. Jedna z nich byla naprosto fantastická a pokaždé se zdržela o chviličku déle, než bylo nutné, a povídala si se mnou. Jediné, co mne mrzí, byla helikoptéra, která přiletěla pár hodin po mé operaci a já nedokázala vstát z postele, takže jsem to velké dobrodrůžo ani neviděla...

Teprve v den svého propuštění jsem se cítila v rámci mezí dobře. Asi proto, že už jsem se nemohla dočkat domova a své vlastní postele. A také proto, že mi pan doktor donesl kafe. To byl ten správný pocit v žilách a u mne se poprvé dostavila maličká jiskřička euforie. Pak už přijeli rodiče, já si sbalila svůj drobný majetek a hurá domů. Tam jsem si lehla na gauč a koukala na televizi, takže žádná změna, ale aspoň jsem konečně byla v pohodlí domova. Zkrátka a jednoduše - všude dobře, doma nejlíp! Teď už se jenom zotavit :)