Tři roky u tyče aneb Stále si visím hlavou dolů s kovem mezi půlkami

S láskou vzpomínám na tu souhru náhod, která mne k tomuto krásnému sportu dovedla. Paradoxně za to mohl rozchod mé tehdejší kamarádky a moje touha ji pobavit svojí nemotorností. Kdyby mi tehdy řekla, že tomu sportu absolutně propadnu natolik, abych byla schopná přestát a přetrpět všechny ty modřiny, bolest a silová vypětí hned dvakrát týdně; asi bych se jí vysmála. No a podívejte se, tady sedím. O tři roky později, s rameny blížícími se velikosti Rambova syna, se stále většími touhami a ambicemi a především s neutichající vášní učit se a zdokonalovat ty mnohdy šílené prvky. Ať to stojí co to stojí. 

Říkali, že na tyči se budu cítit jako bohyně. Měli pravdu. Děkuji ti, Intimate pole dance studio! 

Abych navázala, kde jsem skončila.... 

• První půl rok u tyče
• Dva roky u tyče

No páni, už tři roky. Měla bych si správně připadat jako hrozná borka, ale ve skutečnosti to tak vůbec není. Sice už se za chvíli nebudu mít v hierarchii studiových levelů kam posunout, ale pole dance je natolik komplexní, natolik náročný a vyžaduje tolik fyzických aspektů; že se pořád na sebe nedokážu podívat a říct si Jani, jsi dobrá! Ale stále se držím a stále se snažím. Co na tomhle sportu totiž absolutně miluji je fakt, že na to nemusíte mít ani předpoklady. Tohle s trochou vůle zvládne skutečně každá - malá i velká, hubená i normální (protože slovo tlustá nenávidím), hypermobilní ďábel i neflexibilní vemeno. Zde není místo pro nějaké odsuzování na první dobrou nebo pro povrchní pohledy (no dobře, i my si občas závidíme...). My jsme zkrátka jeden tým a pomáháme si, nováčky přijímáme mezi sebe s radostí a svými tipy a postřehy jim chceme usnadnit jejich začátky, aby to zvládli lépe než my samotné na naší startovní čáře. Na začátku jsem nevěřila, že bych jednou mohla dokázat takové věci. Zrovna já. Musím se nad tím až sentimentálně usmát. Protože věci, které jsem tehdy před třemi lety bezmezně obdivovala, nyní zvládám s větším či menším přehledem i já. 

Celý třetí rok mi přišel neskutečně rychlý. Dokonce tak rychlý, až teď tápu nad tím, co jsem se vlastně všechno naučila. Problém je, že prvků neustále přibývá, zatímco času je pořád stejně - je ho zoufale málo. A tak spíš než snaha je zvládnout všechny jsem si už vloni dala několik osobních cílů, kterých jsem za rok chtěla dosáhnout. Samozřejmě především těch, v jejichž základech si přijdu silná. A to jsem také zvládla, což mne jen podpořilo v tom, abych si i na letošní rok dala jasné cíle. A stejně jako v roce 2017 i letos doufám, že se mi alespoň z 90% podaří můj pekelný seznam pokořit.

Tyčařina je v podstatě silová gymnastika. Zatímco první dva roky jsme se učily vůbec se udržet a všechny ty základy a jejich vylepšování; od začátku třetího roku už pilujeme v podstatě jenom na fyzické síle. Většinu míst na těle už máme řádně otlačené, takže když se najde nějaká ta modřina je to srovnatelné překvapení jako když jsem nacházela ty úplně první. Najely jsme na docela tvrdý režim pilování starých prvků, ve kterých bylo zapotřebí se hodně zlepšit, abychom přes ně mohly skládat prvky nové. Jako první se to promítlo na rozcvičkách, kde to do nás Vlaďka občas šila hlava nehlava a najednou jsme kolikrát místo klasického zahřátí dělaly sedy lehy, planky nebo kliky. O pořádném protahování ani nemluvě - a to já bych ho potřebovala denně a jsem tak pitomá, že se doma sama nedokážu donutit. Zkrátka jsme začaly v rámci hodin dělat všechno pro to, abychom na tom fyzicky byly o fous lépe a mohly tak překonat naše největší strašáky.

Některé úspěchy se dostavily hned z kraje roku. Za mne to byl třeba jeden z mých nejoblíbenějších prvků Cupid. Vypadá hrozně jednoduše a přitom je to trochu zrádné, ale jakmile člověk přijde na ten správný postup, jde to samo. Když mi ho tehdy Vlaďka pochválila bodováním jako na mistráku, štěstím jsem se vznášela (a hlavně proto, že ostatním holkám to nešlo - a je fakt těžké najít prvek, ve kterém bych vynikala!). Stejně tak jsem vytasila své druhé želízko v ohni a tím je handspring. Pomalu jsem se z něj začala spouštět dolů nebo naopak stavět do konečně rovné svíčky. Z toho jsem tehdy měla asi největší radost, protože dřív mi tento prvek dělal trochu potíže s předloktími. Chtělo to ale jen ten správný úchop. A protože tohle je moje TOP, povedlo se mi to přenést do úplně nové dimenze - zkoušet to z visu z tyče. Dala jsem to napoprvé. Neuvěřitelná pýcha, byť to dám sama jen jednou a pak umřu vyčerpáním...

Moc ráda bych řekla, co všechno jsme zase za ten rok začaly dělat, ale skutečně toho tolik není. Respektive už toho není tolik světoborného a ohromujícího, jako tomu bylo ty první dva roky. Ve spoustě prvků se snažíme neustále zlepšovat a díky sérii fotek, kterou máme z našich prvních či pozdějších pokusů se můžeme radovat z pokroků. Ať už se jedná o víc protažené nohy nebo víc prohnutá záda, i kdybychom tam měly zlepšení jen o jeden jediný centimetr. 

Na druhou stranu se učíme čím dál šílenější prvky. Pořád se nám tak stává, že nám při jejich provádění musí Vlaďka klepat na nohu a i tak jsme schopné tam vrazit tu druhou - hlavou dolů nám to zkrátka nemyslí tak, jak by mělo. Čas od času si dáme i nějaké praštěné prvky ve dvou a to je teprve jízda. Co si sama pochvaluji nejvíc a podle mě to trénujeme pořád velmi málo jsou přechody. Samotnou mě napadne sotva pár prvků a možností jak je mezi sebou propojit, často si tak přijdu, že vlastně jiné prvky neumím. A to je trochu škoda, ale já to sama prostě nedokážu vymyslet.

 

Poslední dobou je pro mne tou největší změnou tak nějak obecně naše skupina. Hodně holek odešlo, z jakéhokoliv důvodu, a najednou jsem z naší úplně originální začátečnický skupinky z roku 2015 zbyla sama. Na druhou stranu jsem ale zjistila, že my všechny jsme přibližně stejně praštěné a jak šílenou máme partu jsem si potvrdila i na dalším studiovém soustředění (video ZDE). V nové sestavě to taky umí být dosti šílená jízda. Už to ale nikdy nebude takové, jako s těma mýma holčičkama, se kterými jsme se neustále hecovaly, podporovaly se a z hodin si dělaly občas takovou srandu, že jsme odcházely smíchy zlomené v pase. 

Tou nejdůležitější osobou je v takovém případě trenérka. A ta naše je takový drak a tak poctivý dříč a zvládne na nás přenést přesně tu potřebnou energii k překonání některých prvků; že by mne ani nenapadlo odcházet nebo měnit. Naopak jsem jí poprosila, zda by byla tak hodná a mohla se mi s něčím málo svěřit. A tak Vám tady poprvé přináším zpověď někoho jiného... 

"Někdo – tedy ne někdo, Vaše fajn kurzistka, tedy nejen kurzistka, tak nějak už mi přirostla k srdci, takže i kamarádka. Někdo Vám řekne – napiš něco o pole dance. Sedím a přemýšlím co něco…Janička má výročí tří let na tyčce a chce udělat článek na svůj blog. Nikdy jsem nenapsala nic ani o svém pole dance a to se mi hlavou honilo kolikrát tisíc myšlenek.  Tak to vezmu postupně, i když samozřejmě zkráceně, jinak bych Vás hrozně otrávila asi dvaceti stránkama J

Začala jsem jako úplný blb, nikdy jsem před tím netančila, nedělala gymnastiku, nebyla ohebná a byla jsem trochu oplácaná. Často jsem se divila, že naše krásná šéfová Zuzka ještě nemá šedivé vlasy, okousané nehty nebo tik v oku, ale je to silná osobnost a zvládla mě. A první trenér se nezapomíná J

Postupem času jsem se zlepšovala, ne že ne, docela jsem dřela, protahovala a dřela na mě Zuzka a Eliška. Zjistila jsem, že mojí předností je neustoupit, ani strachu, ani bolesti a začala se nacházet v doublech. Bylo to super, že i to kopýtko zvládalo něco, co ostatní v té době ne. A jak to bývá, pokud si zvednete sebevědomí, jde všechno líp.

Přišla Míša a první soutěž, nebyla to výhra, ale úspěch ano, neskončily jsme špatně, nespadly, užily si to J. A první soutěž se nezapomíná. Míša tancovala hned naše první mistrovství těhotná a já osaměla – ne nebuďte smutní, má krásnou zdravou holčičku a já objevila Terezku. Terez pro mě byla šťastný krok, gymnastka, sebevědomá, šikovná a rozhodně mě nenechává zahálet do teď. Tak přišlo další mistrovství a první medaile. A první medaile se nezapomíná J

Pak jsem začala učit. Ze začátku jsem se necítila úplně jako ryba ve vodě, ale měla jsem a mám super holky a našla jsem mezi nimi spíše kamarádky než „kurzistky“. Tady se nedá mluvit jen o těch prvních, jsem moc vděčná, že to se mnou některé táhnou do teď J Ať už ty, kterým jde jen o pole dance, nebo ty co se rády baví, nebo moje milovaná parta Betyn, o které nechci nikdy přijít J

Lítaly různé akce jako studiové vystoupení, focení, více focení, první soustředění – o našich soustředěních už od Janči dost víte J, druhé soustředění…všechno to bylo super a popsat to, by bylo na hodně dlouho. Vás by to nudilo, i když já mám ke každé z těch akcí nějakou úžasnou vzpomínku. První mistrovství jako trenér…nesmírně šikovná Eva. Jasně, není to jen moje zásluha, ta holka je neuvěřitelná, a kdyby ji trénoval průměrně chytrý opičák asi by se stejně umístila, ale je to první svěřenkyně…a první svěřenkyně se nezapomíná J

Často jsem samozřejmě taky něco po…dělala, často pochybovala, často si říkala, že to nemá cenu, protože je tu spousta lepších, často jsem se vztekala a vztekám se i teď, často mi něco nejde, nepůjde, moje holky budou lepší než já, i to k tomu patří.

V kostce moje nej, moje první … a pak je tu jedna moje kurzistka, ta co mi přirostla k srdci a poprosila mě o „něco“ o pole dance … Ta co taky nemá dokonalé špičky, taky není flexibilní a taky se vzteká když, ji něco nejde, ta co taky dře a protahuje a co dřu já a stále nejsem šedivá, nemám okousané nehty ani tik v oku….a třeba to bude jednou i její cesta J"

Vlaďka

A tak to vypadá, když máte tak skvělou trenérku, že Vás i přes svoji drsnou povahu dokáže rozbrečet. V srdci už navždycky budu mít tu naši původní partičku, která se jednoho dne kousla a rozhodla se makat o trochu víc pod vedením této skvělé ženské! Tímhle bych jí za všechny ty nervy s námi a především se mnou chtěla hrozně moc poděkovat. Ty, Vladěnko, jsi totiž z poloviny ten důvod, proč mne pole dance tak hrozně baví a proč to stále všude zmiňuji, píšu a stříhám videa. Zůstaň pořád tak fantastický ďábel! 

Inu, trochu sentimentu na konec, aby to byl ten správný doják! Pole dance je už neodmyslitelnou součástí mého života a já si neumím představit, co bych dvakrát týdně jinak dělala. Přinesl mi do života skvělou bandu holek a hlavně pocit sebevědomí. Že i když nejsem dokonalá, nemám vysněný aspoň dvojky prsa, hubený pas a obecně jsem někdy tak hrozně nemotorná, že i slepý osel bez jedné nohy se umí pohybovat lépe; tak tady je to místo, kde to můžu všechno hodit za hlavu, svléknout se v podstatě do v podstatě plavkového úboru a zkoušet, co všechno tohle mrňavé tělo dokáže. Je to strastiplná cesta modřin, bolesti a souboje s vlastní vůlí. Ale ten pocit bezbřehé radosti, když něco konečně dokážete? Ten je nepřekonatelný. A díky takovým pocitům se hodláte ambiciózně hnát stále dál, i když nejste dokonalá.