Tento víkend jsem se díky nátlaku mých kolegyň zúčastnila zimních bankovních her naší instituce. Bylo to těžké přemlouvání a ještě těžší přesvědčování sebe sama, že to zvládnu. Proč? Na prkně neumím, na lyžích se už 13 let bojím a stejně dlouhou dobu jsem poprvé a naposledy stála na běžkách. A podmínkou byla právě účast na jednom ze závodů. Já si zvolila pro mne to nejmenší zlo - běžky. A víte vy co? Já to fakt dala!
Na víkend na horách jsem se nechala ukecat z jednoho prostého důvodu - mí kolegové jsou naprosto skvělí lidé se kterými se člověk rozhodně nenudí. Pořád jsem si říkala, že to nebude tak hrozné a že mám vesměs dvě možnosti. Buďto přes vánoční svátky natrénuji nebo po startu nafilmuji pád a bolavý kotník. Přes Vánoce mi trénink kvůli nemoci nevyšel a až do toho osudného víkendu jsem se na ně zkrátka nedostala. A protože nehraji fotbal, fingovaný pád by mi jistě vyšel v reálně zlomenou nohu, což nebylo zrovna dvakrát chtěné.
Že to bude zcela bezpochyby nezapomenutelný víkend jsem pochopila dva dny před odjezdem, když jsem obvolávala půjčovny. Přirozeně, běžky doma ve výbavě fakt nemám. Ve dvou mi řekli, že je nemají a v té třetí mi na moji výšku nabídli dětské. Díky moc... Což se pak vesměs zopakovalo i v Peci na hotelové půjčovně. Doma jsem ještě hodinu před odjezdem lítala bytem skrz veškeré skříně s nepříjemným pocitem, že mi něco chybí. Třeba umět na běžkách. Když jsem se pak večer na hotelu dozvěděla, že závod se koná úplně mimo všechny ostatní a tím pádem tam nebudu mít ani své kolegy, byla jsem přesvědčená jak to bude příšerný.
Sobotní ráno nastalo v 6,30 otravným budíkem a já už za hodinu po té nejrychlejší snídani čekala před hotelem na skibus. S běžkami v ruce mne přepadaly myšlenky na konec světa a zlomené nohy. Přirozeně jsem z nich cestou ztratila gumičku, takže se mi poté celou cestu fantasticky nesly, když se každý druhý metr rozpojily. A to ani nemluvím o té nekonečné cestě lanovkou, na které jsem je rukami promrzlými na kost (protože rukavice patří do kapsy a určitě ne na ruce, že jo) křečovitě svírala strachy, že mi spadnou. Po tom, co jsem do nich nahoře opět dostala krev a cit, jsem se neuvěřitelných pět minut lopotila s připnutím bot k těm pekelným prkénkům. Narafičený úsměv na fotku měl být důkaz nejenom pro mého přítele a známé, kteří až do té doby o tom všem pochybovali, ale především pro pojišťovnu. Boty zacvakly, pevně jsem sevřela hůlky a se žaludkem v krku se vydala lesem na místo konání závodu.
Už tehdy začala ta velká zábava. Absolutně nerozježděná a šťastná, že na nich udělám krok jsem se zatuhlým úsměvem na rtech viděla ten kopec dolů. A tam mám jako jet? Samy chodí, samy jezdí, běžky se bez ptaní rozjely a já najednou začala nabírat rychlost s nulovým tušením, co dělat. Pravá běžka se mi nějakým zázrakem dostala do stopy, ale já tam za boha nemohla dostat tu levou. Ze šoku jsem si pro jistotu ustlala do závěje. Když jsem vykoumala, jak se na tom proboha postavit zpátky na nohy, pustila jsem se opět šusem dolů. Zděšená jak poledne a zvláště poté, co jsem před sebou viděla zatáčku. S rozklepanými koleny jsem zavřela oči a modlila se, aby to nějak samo zatočilo. Projela jsem jí jako zkušený mazák a samou radostí ztratila rovnováhu a málem se vyválela znovu. A to nebyl ještě ani začátek závodu!
Na místě konání byla neskutečně bílá mlha, nebylo vidět na dva metry a aby toho nebylo málo, tak k dostání nebyl ani svařák. Kdo má střízlivý podávat takové výkony, jaké mne čekaly? Díkybohu za zlatou českou náturu, která s sebou kudy chodí tahá placatici se slivovicí. Za krátko byl vydán pokyn k řazení ke startu a tak jsem se chtě nechtě sesunula z mírného kopečka do řady. Startovali jsme v půlminutových intervalech, a tak jsem za chvilku stála mezi betony označující start. S pořadatelovou rukou na rameni a jeho odpočítáváním (jako by to zrovna pro mne snad mělo význam) jsem si představovala tu zábavu, když hned s prvním krokem zaryji čumák do sněhu. Deset, devět, osm... nádech výdech a jde se na to!
Hned za startem vedla trať do kopce, a tak jsem se vzpomínkou na lyže začala zmrzlým terénem postupovat vpřed stromečkem. Už jen to bylo komické, protože každý třetí krok mi ujel lehce vzad a já hůlkami agresivně píchala za sebe ve snaze se naopak pohybovat vpřed. Zpocená a ufuněná jsem jen bezmocně sledovala všechny za mnou zařazené závodníky, kteří mne s lehkým krokem a skluzem předjížděli. Děláte si ze mě srandu, jak to dělají?? Ve snaze do toho dupnout a netáhnout se jako zamrznutý šnek mi naopak začaly běžky podkluzovat dozadu ještě víc. Tehdy přišel můj první úsměv nad vlastní nemotorností a se zvonivým zvukem vlastního smíchu jsem si to najednou začala užívat. Když mne na prvních 200 metrech předjela půlka soutěžících a vysmál se mi první pořadatel, zvládla jsem se konečně vyškrábat na kopeček. Rovinka, hurá!
Spokojený výraz mi ale nevydržel dlouho, zakrátko se trať svezla v celkem dlouhý kopec dolů a s několika zatáčkami. Bez stopy, samozřejmě. Bezradně jsem se rozhlédla a nechala se poprvé dobrovolně předjet ambiciozním šílencem. Ten jen lehce zkřížil běžky a bezstarostně se pustil dolů, ladně vybral obě zatáčky a zmizel v mlze. Takovou prkotinu zvládnu taky! Lehce jsem zkřížila nohy a plna odhodlání se hůlkami odpíchla. Běžky nabraly rychlost závodníka formule 1, já nevybrala zatáčku a plnou parou se vřítila do závěje. Ležela jsem tam natažená na všechny světové strany a chytila první opravdový záchvat smíchu. Ostatní museli najmout dojmu, že se ve sněhu válí mentálně retardovaný osel a bez zastavení jeli dál. Když jsem se vyhrabala na nohy, řekla jsem si To dojedeš! Zkřížila jsem nohy do úhlu vykloubeného kolena, přikrčila se do podoby muže sedícího na záchodě, hůlky rozhodila na obě strany a ve stylu Bridget Jonesové se pustila dolů. Netřeba dodávat, že jsem si ustlala ještě několikrát, než jsem přišla na to, jak zatáčet...
Trať pozvolna ubíhala, já se na rovinkách občas pokusila i pořádně svézt - bezúspěšně - a svou vytříbenou technikou jsem bavila všechny po trati rozmístěné pořadatele. Musela jsem se smát s nimi. Prostě jsem si přišla natolik vtipná, že brečet a nadávat pozbývalo významu. Když už mne předjeli naprosto všichni, dospěla jsem ke konci závodu. Zbývalo už jen cílové stoupání. Po totálně zledovatělé ploše. Protože nestačilo, že jsem se zase snažila tím zabijáckým stromečkem drápat nahoru a opět mi podjížděly nohy dozadu, začalo navíc brutálně foukat přímo proti mě a zamrzlé kusy sněhu se mi zavrtávaly do tváří. V jeden moment fouklo tak silně, že mne to na vteřinu dvě zastavilo. Každou chvílí jsem se otáčela a viděla, že za mnou už fakt nikdo nejede. Jasný aspirant na první místo od konce. Když jsem za sebou uslyšela skútr, který navíc zastavil hned vedle mne, celá zamrzlá a vychechtaná jsem se zeptala, jestli jedou pro mě. Jaké zklamání, že jeli pouze rozmisťovat značení trasy.
Cíl byl přímo přede mnou a já se s posledním dechem zuřivě drápala do strmého kopečka. S jazykem až u kolen jsem se pak začala opět šíleně smát se zjištěním, že zatímco mě to trvalo něco málo přes půl hodiny, průměrně to lidé dokončovali za nějakých 12 minut. V cíli mne všichni plácali po zádech - očividně jsem byla pro smích celému osazenstvu a historky o retardované zrzce se dvěma culíky se budou předávat z generace na generaci. Což jsem samozřejmě ještě přiživila při zpáteční cestě k lanovce, když jsem se vysekala asi největším způsobem. S mohutným odrazem jsem ztratila rovnováhu, běžky mi vyletěly do vzduchu ladně opsaným obloukem a já se rozmázla naznak přes celou stopu. Že jsem tím zablokovala trasu pro kolemjedoucí maniaky mi bylo srdečně u řitě, protože jsem se se slzami v očích a chrochtavým smíchem snažila vykoumat, jak se mám proboha postavit, když mám každou nohu 160 cm dlouhou a v naprosto nepřijatelné pozici.
Svůj první běžecký závod jsem přežila ve zdraví a bez post-traumatického stresu. Dokonce jsem ani nebyla poslední! Osud zabrnkal svou poslední notu a já, se startovním číslem 37, jsem z celkového počtu 39 zúčastněných skutečně skončila na 37. místě. Odměnou mi pak byla fotka s celebritami z řad moderátorů České televize, kteří mne naprosto dojali svými nenucenými a vtipnými lichotkami. Byl to nakonec tak fantastický zážitek, že se snad na běžkách skutečně naučím a příští rok to tam všem natřu! Kolegové a kolegyně třeste se, rodí se nová Koukalová!!
Žádné komentáře:
Okomentovat