Moje první vystoupení

Před dvěma týdny jsem absolvovala své úplně první vystoupení na tyči před cizími lidmi. Plány byly velkolepé, se svojí parťačkou Marťou jsem cvičila až do absolutního vyčerpání a naše poslední zkouška dopadla nad očekávání dobře. Všechno mělo ten správný směr. Ale jak už to v životě bývá, Murphyho zákony opět zafungovaly a to s naprosto dokonalým načasováním. 

Na nabídku vystupovat na květnové abylimpiádě jsem kývla spolu s několika dalšími děvčaty od nás ze studia. S poněkud mylnou představou, že ze všech dívek, které by mohly v daný termín vystupovat, si naše trenérka Vlaďka vybere jenom někoho. O pár týdnů později jsem zjistila, že situace je poněkud vážnější a že jsem se doslova upsala ďáblu. Inu, proč ne. Na natrénování sestavy bylo ještě spoustu času, navíc jsem měla tu výhodu, že jsem mohla vystupovat ve dvou. S Marťou jsme se zařekly, že do toho dáme srdce a hned od začátku to velmi slibně rozjedeme, abychom se vyhnuly ještě většímu stresování. Tak určitě...

Jenom první měsíc nám trvalo vybrat správnou hudbu. Nejprve jsme jen tak bezmyšlenkovitě házely jedna na druhou nějaké možné tipy a snažily se odhadnout, co by nám sedělo nejvíce. To vyeskalovalo až do takového momentu, kdy jsem na služební cestě do Prahy seděla vzadu v autě se sluchátky zastrčenými pomalu až do mozku a postupně projížděla všech 1287 písniček mé iPodové paměti. Když jsem pak narazila na píseň All the right moves od One republic, věděla jsem, že jsem našla to pravé. Automaticky jsem si ji se zavřenýma očima přehrála ještě několikrát a rukama jemně máchala ve vzduchu ve snaze vykreslit si první možné prvky. Netřeba dodávat, že po procitnutí se mne kolegové trošku vysmáli co to tam předvádím...

Plné euforie, že máme vybranou píseň jsme si slíbily, že hned začneme trénovat. Tak to taky trvalo několik týdnů se vůbec sejít. Až najednou zbývaly pouhé dva a půl týdne do vystoupení. A my začaly patřičně panikařit. Okamžitě jsme začaly hledat volný termín ve studiu a kupodivu jsme hned během prvního dvouhodinového tréninku poslepovaly celou vidinu sestavy. Ihned jsme se dohodly na dalších dvou trénincích. Bohužel nám už nedocvaklo, že k tomu obě máme ještě dva regulérní tréninky. Netřeba dodávat, že jsme do vypilování sestavy tak, aby nám vyšla prvkově, časově i sladěním daly víc než jen celé srdce. Doslova jsme vyčerpáním padaly z tyče. Především já...

Fakt, že se vystoupení blížilo mne nijak zvlášť neznepokojovalo, zvlášť po tom posledním tréninku, kdy si to konečně sedlo... no, zkrátka jako prdel na hrnec. Ale když jsem se ze čtvrteční služebky v Praze vracela, celé mi to došlo a já začala brutálně nervovat. S tím jsem dorazila do pardubické TipSport Areny. Tyč jsme s holkami složily přímo pod kostkou, po dlouhé době na mne tak dýchla hokejová atmosféra. Pak už jsme se v šatnách převlékaly a rozcvičovaly. My s Marťou jsme šly na řadu druhé. A co čert nechtěl, sotva jsem si klekla do úvodní pózy a začaly hrát první tóny, chytila mne do prstu na noze tak strašná křeč jak už dlouho ne...

Celé mne to naprosto rozhodilo. Především proto, že jsem nemohla dělat nic jiného, než vystoupení odjet i s pokřiveným prstem. Nedokázala jsem za boha propnout špičku, skoro spadla hned na začátku při záklonu, jeden prvek nedotáhla protože bych se za nohu neudržela, spletla si strany. Cítila jsem se strašně. A i když lidi tleskali a vystoupení se jim moc líbilo, já pořád budu vědět o všech těch strašných chybách, které jsem tam udělala. Ale spadlo to pak ze mne a byla jsem i moc ráda, že jsem na vystoupení kývla. Jednou to přijít muselo a já si to hrozně ráda vyzkoušela. Zjistila jsem, že to ani není nic tak hrozného a že pokud člověk myslí na vše, na co má, a pečlivě se na to připraví, nemůže sám o sobě nic pokazit. Naopak si říkám proč jsem s tím čekala tři a půl roku :)