Když se stěhujete do bytu, který Vám seslalo snad samotné peklo...

Také se Vám občas stává, že jakmile se Vám v jedné chvíli začne něco nedařit, všechno ostatní se k tomu s velkou pompou přidá? Tak přesně to se děje mě poslední dva měsíce. V práci mívám vedle dobrých týdnů i takové, kdy mám pocit, že nestíhám absolutně nic a nedejbože když dojde káva. V životě hledám nejenom sebe samu, ale také toho pravého. Na tyči jsem vyčichlá jako dva týdny nezavřené magnezium. Vlasy mám absolutně nepoužitelné a můj obličej se rozhodl vrátit se do puberty.

Aby toho nebylo málo, tak do všeho možného jsem se před skoro třemi týdny přestěhovala do nového bytu. Na tom není nic zarážejícího - krom faktu, co všechno se tady pokazilo a že jsem klíče měla už měsíc předtím...

Kde bych tak jenom začala... Samotný přesun k našim jsem moc nezvládala (promiň, maminko...). Ale přeci jenom když už člověk nějaký čas bydlí bez rodičů, tak si vytvoří své vlastní zvyky a návyky a má nějaký ustálený harmonogram. Mě se po všech těch měsících s přesunem zpátky k rodičům totálně sesypal. Není tak divu, že po podpisu nájemní smlouvy jsem se už už klepala, abych se mohla sbalit a přestěhovat se do svého. Všemu tomu těšení korunovaly velkolepé plány, stavění bytu v The Sims, nakupování nábytku (rozuměj vykrvácení mé kreditky) a spousty dalších věcí. Včetně mého pobavení nad předávkou dohromady 17 klíčů - očividně jsem se nestěhovala do 2+kk, ale do Bradavic. Do Bradavic s malou místností smrti, jak jsem pojmenovala světlík do nějž vede okno z komory. Budu tam zavírat zlobivé děti a nepřizpůsobivé návštěvy... A to bych nebyla já, aby se něco nepokazilo. Vesmír i někteří lidé mi to zkrátka nepřáli, tak tady jen něco málo k tomu, co se jim fakt povedlo...

Jakmile jsem se městu upsala krví a věděla tak, že se za nějaké dva týdny mohu přestěhovat; s ještě teplou nájemní smlouvou jsem běžela do ČEZu sjednat si elektřinu. Nebyl v tom absolutně žádný problém, kupodivu jsem oproti předchozí zkušenosti ani nečekala hodinu na vyřízení a odcházela spokojená se širokým úsměvem. O pár dnů později se mi ozvala slečna, že si zapomněla ofotit druhou stranu revize a ať jí to pošlu, že to stačí vyfocené mobilem. S cvaknutím fotoaparátu jsem jí ihned odpověděla a dál nic neřešila. S blížícím datem připojení jsem nervózněla, proč mi stále nikdo nedal vědět. Den po avizovaném termínu jsem šla na pobočku přepsat energie ze starého bytu na nové nájemníky a jen tak mimochodem se zeptala na stav připojení do nového bytu. Jaké překvapení, když mi slečna za přepážkou sdělila, že má žádost byla zamítnuta kvůli chybějící stránce revize.  Logicky jsem vybuchla, proč mi nikdo nedal vědět - samozřejmě bez odpovědi pracovnice. Ujistila mne ale, že pokud vše zašlu ještě dnes naskenované, určitě mne do týdne připojí. A tak se rozběhlo další kolo čekání, vyšperkované několika emaily s původní neschopnou pracovnicí, která termín neustále oddalovala. Z původního 15. se tak rázem stalo 28. Netřeba dodávat, že vzteky jsem měnila barvy z rudé až do zelena s uvědoměním, že připojení elektřiny trvá s veškerým papírováním bezmála měsíc. Dost na tom, že už jsem si připadala jako pitomec, když jsem natřikrát volala do O2, že mi stále nemohou připojit internet, protože nefunguje elektřina, protože ČEZ. Tu SMS zprávu o vyhotovení a připojení elektroměru bych si nejradši vytapetovala na zeď. Nikdy jsem nezažila hezčí pocit, než cvaknout vypínačem a vidět, jak se ta oprýskaná žárovka trčící jen tak ledabyle ze stropu rozsvítí. Ach, ta nádhera...

Ještě než jsem vůbec dostala klíče od bytu, má nejdražší švagrová mi ho po dohodě s městem šla celý vyměřit. Já si to pak doma úhledně překreslila a kdykoliv pak jen byla příležitost, brouzdala jsem internetem v honbě za nábytkem. Můj původní plán byla nějaká pěkná low-cost varianta, abych se finančně nezruinovala. Ale co čert nechtěl, buďto se mi nic nelíbilo, neladilo to k sobě nebo se lidé neobtěžovali ozvat či nakonec nábytek vůbec prodat. Ve finále jsem tak místo nejlevnější možné hezké varianty zvolila sice překrásnou a ladící, ale také v tom i přes všechny možné vychytané slevové akce zahučelo několik desítek tisíc. Pozorovat teď svůj vycucaný běžný účet ve mne vyvolává doslova záchvaty paniky a nutkání přepadávat lidi u bankomatů. Při prvním výletu do Aska jsem si totiž hned vybrala nejenom postel, na kterou jsem se jako jedinou jela podívat, ale rovnou i obývací stěnu a konferenční stolek. A aby mi to pak hezky ladilo dál k sobě, tak jsem pokračovala ve stejném odstínu dřeva a postupem času dokoupila porůznu velkou komodu do kuchyně, šatní skříň a monstrózní gauč, kterým jsem si zkrátka musela udělat radost. Takhle žalostně končí roční prémie... O nutnosti domácích spotřebičů a výměně sporáku, který tu stál už pravděpodobně za prezidenta Masaryka, ani nemluvě...

Ještě než mi zkazili první termín připojení elektřiny jsem tady absolvovala první budovatelský víkend. V sobotu ráno jsem sbalila švagrovou, vykoupily jsme nedalekou drogerii a strávily tady několik hodin úklidu zpříjemněných tím, že jsem se den předem neopomněla se svými bývalými spolužáky z vysoké přiotrávit alkoholem. Drhlo se o sto šest všechno možné - od podlah přes okna až po dlaždičky v koupelně. V radiátoru, který jsme nekompromisně vypláchly proudem ze sprchy, jsme našly překvapivě tolik věcí, že by to vydalo na malý second hand - nůžky na nehty, plastové panáčky,  hřebíky, uchošťoury,... Korunu tomu všemu nasadilo protékající potrubí v kuchyni, na které jsem hned v pondělí musela volat opraváře. V neděli jsem tu opět strávila celý den v přítomnosti svého bráchy a kamaráda, se kterými jsme již montovali nábytek. Dovézt sem celkem 15 beden složeného nábytku nejrůznějších velikostí ve vypůjčeném malém vozíku byl výkon. Díkybohu za vyrůstání za dob Tetrisu... Kam se ale hrabe naložení a převoz mého vymazleného gauče a jeho neustálé pozorování, aby nám neutekl po Hradubické (všechno popřu!). Za celý den jsem tady byla platná asi jako mrtvému zimník, s první štěnicí se má přidaná hodnota degradovala na podavače šroubků, jídla a nápojů. Oproti tomu pánové nedokázali složit jediný kus nábytku správně - což se pak opakovalo i při dalších dvou dodatečných montážích. Zkrátka se vždy něco nepovedlo ani podle návodu, prkno sem, dírka tam a hele, on tam tenhle šroubek asi někam patří! Při první dodatečné montáži kuchyňské komody se brácha rozhodl, že co nejde silou jde ještě větší silou a prorazil horní desku na šestkrát takřka skrz. Operativně jsme to vyřešili šrouby s ozdobnou hlavicí. O druhé dodatečné montáži skříně s druhým šikulou, kdy jsem se smrtí v očích držela dvoumetrovou smontovanou kostru vlastním tělem se strachem, že se rozsype buď ona nebo já, ani nemluvím. Alespoň mohu říct, že jsem tady zažila spousty zábavy a v každém kusu nábytku je ukrytý upřímný kus srdce - i přes to, že pussy tady tři dny lítaly jedna přes druhou...

   

Technicky vzato jsem poté absolvovala ještě jeden podvečer nadávek, když mi jeden dobrý známý tahal po bytě elektřinu. Protože mít byt pouze se 4 zásuvkami, to chcete... Všechno bylo připravené a plán zněl jasně - pomocí lišt a prodlužek to tady nějak poslepovat dohromady. Opět jsem měla neuvěřitelnou přidanou hodnotu, jak už to tak u takového nemehla jako jsem já bývá, takže se mi ve finále povedlo dokonce na chvíli vytuhnout; zatímco mi tady chudák s velkým CH pracoval a špačkoval, dokud dokonce v jeden moment nevyhodil pojistky a nedostal ránu proudem. Vcelku komicky si pak chvilku šlapal na jazyk... Tenhle byt má totiž neuvěřitelně osobní kouzlo v tom, že tu nenajdete úhel 90°. Dost pravděpodobně nikde. Podlahy i stropy jsou křivé tak, že je tehdy musel stavět slepý učitel nedělní školy. Díkybohu se nám to ve finále i s mojí přidržovací drobnou pomocí (jediná má vykazatelná činnost vedle luxování popadaného čurbesu) povedlo dotáhnout do konce a překvapivě to vypadá i dobře! 

Kdybych jen po připojení elektřiny věděla, co mne čeká těsně před nastěhováním, tak bych se tak vehementně neradovala. Díky tomu, že v obýváku a ložnici chyběl nejenom lustr, ale i samotná žárovka, nebyla možnost vyzkoušet zda svítím i tam.  Co by se ale asi tak mohlo pokazit, když svítím v koupelně i v chodbě? Takže dva dny později jsme sem s tatínkem a bráchou najeli s lustry a jali se je namontovat. A jak že to dopadlo? Samozřejmě jsem nesvítila. V ložnici netekl proud vůbec a v obýváku oproti tomu nešel vypnout. Ideální situace, že? Když se k tomu připočetly i dvě nefunkční zásuvky právě na té jedné straně bytu, celá nešťastná jsem volala na město, ať mi ideálně hned pošlou někoho na opravu. S hrůzou v očích jsem pak očekávala, že mi rozvrtají stropy a budou měnit všechny možné kabely, zatímco já už měla 90% bytu složeného a přichystaného na zabydlení. Nemluvě o tom, že ještě jeden telefonát s nějakou chybou a správce domu by si mé číslo stoprocentně zablokoval. Díkybohu tam stačilo jenom něco málo zašmodrchat v kabelech (ze mě by byl elektrikář jedna báseň) a vše opět fungovalo, jak má. Přirozeně jsme ale narazili na dost nestabilní stropy, a tak si v ložnici ještě teď svítím akorát lampičkou u postele, protože původní lustr s větrákem by to pravděpodobně neudrželo. 

Když pak přišel konečně den D a já si odtáhla těch pár věcí ve svém osobním vlastnictví a začala se pomalu zabydlovat. Se šatní skříní jenom pro sebe, prostorem pro všechny mé šatičky co je vytáhnu tak jednou za rok, jedním šuplíkem pouze na podprsenky a druhým šuplíkem s maličkými přihrádkami na zbytek spodního prádla jsem si chvilku přišla jako Carrie ze Sexu ve městě. Večer jsem ale byla orvaná jako borůvčí. Večer jsem tu pak seděla sama na gauči a najednou na mne místo očekávaného štěstí padla samota. U lahve prosecca a Deníku Bridget Jonesové jsem tady za doprovodu písně All by myself bulela jako želva. Brečela jsem nad tím co mám sakra dělat, proč to všechno muselo dopadnout tak, že jsem na všechno sama a přemítáním o tom, jaké budou mé následující dny, měsíce, roky. Objem kamarádů se poněkud scvrkl, ale ta hrst, co mi zbyla, mi dělala aspoň skvělý psychický support na dálku po telefonu, dokud jsem se nezačala zklidňovat. To nakonec vyústilo v celkem úsměvný moment, kdy jsem se zasychajícími slzami na tvářích nahlas pronesla Ty krávo, co řveš, vždyť máš po měsíci a půl zase vlastní obývák! 

Samostatné bydlení je zkrátka špičková záležitost. Po prvních pěti probrečených nocích jsem se tu konečně začala správně zabydlovat a čas od času si dokonce užívám chvíle samoty. Jsem teď totiž pánem nejenom televizního ovladače, ale dokonce i Xboxu! A i když ani teď ještě nemám vše hotové, konečně si tu začínám připadat tak nějak jako doma. Sice mi k absolutnímu štěstí chybí alespoň nějaký chlupáč na pomazlení, kterého si sama nedovolím pořídit, ale zato mám pro chvíle samoty v mrazáku čokoládovou zmrzlinu a v lednici lahev kvalitního vína. S pohledem kolem na mne dýchá veškerá ta práce a nervy, které mne toto bydlení stálo, a já s úsměvem konstatuji, že se to vyplatilo. Do poslední kapky potu! Byť bráchovi slezly poslední zbytky vlasů a zakázal mi se ještě někdy stěhovat.