Po loňské operaci žlučníku jsem si myslela, že mne do hradecké fakultní nemocnice dostane už jenom porod. Že tam pojedu o rok později a ke všemu na akutní operaci, to jsem si nevysnila ani v nejdivočejších snech. Ale bohužel, stalo se. A to bych nebyla já, abych z toho zase neurvala pár zážitků...
Nejprve pár slov k tomu, jak krásně fungují někteří čeští doktoři... Z běžné kontroly jsem odcházela s vědomím toho, že mám malou cystu na vaječníku, která mi dle slov doktorky zcela bezpochyby při příštím cyklu praskne, a že mám přijít za 2 měsíce na kontrolu. Jelikož mi bylo čím dál hůř a měsíčky nikde, šla jsem na kontrolu za 2 týdny. Cysta se mi o 4cm zvětšila, ale paní doktorka byla pořád v pohodě. Sdělila mi, že jsou dvě možnosti: buď mi cysta sama přirozeně praskne a vše bude v pořádku; nebo mi nepraskne, omotá mi vaječník a budu muset na operaci. Nechce mne ale prý děsit. Já si i tak pro jistotu vybrala ještě kontrolu ve špitále, kde se jiná doktorka zděsila a rovnou mne na další týden napsala na operaci. Za pouhé 2 dny jsem jela s akutními bolestmi, abych zjistila, že cysta mi opět vyrostla na celých 8cm a přilepila se k vaječníku. Netřeba dodávat, že už si mne tam nechali a ještě téhož dne jsem šla pod kudlu. Doktor mi po operaci přišel ještě říct, že jsem přijela za minutu dvanáct - kdybych čekala, mám ve svých 25 bezdětných letech po vaječníku. Všechna čest doktorce, která mne chtěla vidět na kontrole za 2 měsíce...
Že si opět zažiji nějaké vtipné příhody mi došlo už při první kontrole ve fakultce, dva dny před nástupem na operaci. Vešla jsem do ordinace, kde byli dva mladí lidé. Má první myšlenka byla, že to jsou bezpochyby stážisté a rozhlížela jsem se po doktorovi. K mému překvapení byla doktorkou ona mladá slečna, která musela mít sotva po škole, ale byla vážně skvělá. Jediné co, tak vůbec neřekla, co tam dělá ten druhý mladík - což mne po větě Běžte si vedle odložit poněkud znervóznělo. Byla jsem v tu chvíli ale tak vypsychlá, že jsem se nad tím nepozastavila, prostě to byl stážista a tečka. Vylezla jsem ven a vyhoupla se na pro mne směšně vysokou kozu. Paní doktorka si sedla, něco zamumlala, vstala a odešla. V tu chvíli mi stážista musel vidět krkem až na strop. Oběma nám to ale asi bylo tak trapné, že jsme si shodně začali prohlížet praskliny v omítce. Dost na tom, že se ve mne pak doktorka šťourala kvůli němu nepřiměřeně dlouho, až jsem cítila, jak mi přebytky gelu tečou pomalu až na záda...
O dva dny později jsem z téže ordinace vylezla po akutním příjmu a sestřička mne šla ubytovat. K mé vlastní hrůze jsem měla sdílet třípokoják s postarší paní, která mi na první pohled připomněla, že lidstvo se vyvinulo z opic. K mé druhé hrůze jsem vzpomínala, co všechno se mi válí po bytě a jaký tam mám nepořádek, vzhledem k mamince, která mi jela pro věci. Sestřičky mi sotva daly nějaký čas se rozkoukat a vůbec vstřebat ten fakt, že za dvě hodiny už budu ležet na operačním sále. Obecně mi přišlo, že na gynekologii se všem pacientkám bere veškerá jejich důstojnost. Automaticky všichni chodí a hned Vám lezou mezi nohy, aby se podívali, jak to vypadá. A to si prej počkej až budeš těhotná... Jako bych byla tak neschopná, abych se nedokázala sama ani oholit - a že bych to alespoň vzala z gruntu. Ne jako povolaná sestřička, která mi přejela žiletkou celý spodek bříška (!!!) a sotva tenkou linii pod ním. Na moji žádost, ať to rovnou vezme komplet celý i s nohama, se nejdřív vykuleně podívala a pak propadla záchvatu smíchu. Do třetice všeho hrozného mi přišli napíchnout žílu, čemuž už jsem se taky jen smála, že si to měli schovat na operaci, protože bych se ztrátou vědomí zaručeně uspala sama.
Zakrátko se na mne přišel podívat anesteziolog. Po úvodním vyzvídání kdy jsem jedla a pila naposledy se spokojeně usmál, že bychom na to mohli jít rovnou. Poté se ještě zeptal co jsem vlastně jedla. Po odpovědi pikatní kung-pao zapité velkou plzní operaci přehodnotil a o hodinu odsunul. Se smíchem se mne ještě ptal, kde vlastně pracuji, a že jsem si ten oběd beztak dopřála schválně v předtuše, že se něco posere. Načež se chytil za pusu, co to z něj vlastně vylétlo. Za odměnu jsem dostala jakýsi čirý roztok do žíly a už jen odpočítávala minuty, napůl vyplašená s doufáním, že to bude v pořádku. Na sál mne vezl zdánlivě zkouřený sanitář, který tam mrskal jednu "vtipnou" hlášku za druhou. Být to má první operace, propadla bych hysterii, že stoprocentně umřu. Když se mnou lůžko zastavilo v předsálí, opřela jsem se o lokty a rozhlédla se. Po boku jsem opět měla dva mladé stážisty, z nichž mi jedna se stydlivým úsměvem popřála dobrý večer. Ani nevím proč mi to v tu chvíli přišlo tak směšné, že jsem místo odpovědi propukla v hurónský smích, který zastavila až anestezie v žilách.
Prvním překvapením po probuzení na oddělení JIP byla přímo neskutečná bolest, kterou jsem nezažila ani při loňské operaci žlučníku. Druhým překvapením byl telefon, který mi sestřička dávala k uchu a ze kterého jsem slyšela tátu, jak se mne ptá jak mi je. Což byl samo o sobě divné, vzhledem k dospávačce a podepsanému lejstru se souhlasem poskytovat informace o operaci. Sotva jsem mluvila a skučela bolestí tak dlouho, dokud mi nepíchli něco, po čem jsem vyloženě viděla paletu všemožných barev. Normálně mě zdrogovali. A bylo to překrásné! Stejně jako pocity, kdy mi sestřička nosila vlažný obklad na čelo a hladila mě po tváři. A to bylo asi to poslední hezké, co jsem za nemocniční pobyt zažila.
Druhý den jsem z valné většiny prospala, byť mě sestřička nakázala chodit a za pomoci rodičů mne vyhnala z postele na vlastní nohy, jejichž tempo by předehnal i šnek těsně před umřením. Takhle jsem se ploužila po chodbách celý zbytek svého nemocničního pobytu. Technicky vzato se tam takhle ploužily skoro všechny pacientky. Vypadaly jsme jako ze špatného zombie filmu, se svými trhavými pomalými pohyby. Skoro se divím, že jsme na sebe nezavrčely, když jsme se na chodbě míjely. Já s sebou navrch tahala drén plný krve, ze kterého se mi teprve po několika hodinách přestal zvedat žaludek. S láskou jsem vzpomínala na paní se sáčkem moči z loňského roku... Oproti minule jsem letos po operaci nedostala žádnou dietu a naivně si tak myslela, že jídlo bude o trochu poživatelnější. Nebylo. Možná jen trochu lépe vypadalo. S údivem jsem tak zjistila, že i boloňské špagety lze udělat absolutně bez jakékoliv chuti. Zlaté přesnídávky!
Po celý zbytek pobytu jsem úpěnlivě prosila nástěnné hodiny, aby čas utíkal o něco rychleji a aby mne hned v pondělí pustili domů. V nemocnici mají prostě ty nejhorší postele na světě, které Vám už v tak rozbitém stavu přivodí navrch parádní bolesti zad. Budíček v 5,40 byl přímo nelidský, není ani divu, že první ranní vizitu jsem nikdy nebyla schopná vnímat. Dost na tom, že každý den přišel úplně jiný doktor. Co se mnou bylo jsem se dopodrobna dozvěděla až před propuštěním od doktora operatéra tak odměřeného, že Dr. House byl oproti němu laskavost sama. A vytahování drénu? Tak tohle už v životě nechci zažít. Nevědět, že je to normální, tak bych přísahala, že se to takhle brutálně nevytrhává. Když mi sestra řekla, ať se zhluboka nadechnu a nic víc, automaticky jsem se v předtuše nejhoršího opotila. Samotný zážitek byl snad ještě horší, pocitově jako by mi s sebou vzala i kus močáku. Jen se na mne ustaraně podívala a se zvednutým obočím se zeptala Budete blinkat?
Nemluvě o mé spolubydlící, která byla nahluchlá a přivezla si s sebou malou televizi. Ta k mé smůle stála necelého půl metru od mojí hlavy tak, že jsem na ni ani neviděla a vyřvávala jen ty nejhorší kraviny, od Receptáře přes Loskutáka až po Láďu Hrušku. Na moji pokornou prosbu, zda by se to nedalo trochu ztišit, mi paní řekla, že to ale potom neuslyší. Aby toho nebylo málo, tak sotva televizi večer vypnula, začala monstrózně chrápat. Takovým stylem, že by dohnala i toho nejzarytějšího dřevorubce. V zoufalosti jsem si o dvě hodiny později s krvavýma očima řekla sestrám o prášek na spaní a pak se jen modlila, aby byl dostatečně silný a zabral. Ráno jsem pak poslouchala telefonát oné paní s její dcerou, kdy jí zlomeně vypravovala, jak se celou noc nevyspala. V ten moment bych ji nejradši uškrtila kanylou. A to jsem nevěděla, že to nejhorší mne teprve čeká. Naprostým omylem jsem vlezla po procházce do koupelny s tím, že je prázdná, abych tam našla onu paní zcela nahou čelem ke mě. Nechtějte detailně popisovat, jak to celé vypadalo - ve zkratce bych řekla, že to byl vypelichaný krtek s nějakou kožní nemocí vykukující mezi smutnýma ušima přestárlého jezevčíka. Ani ten úsměv s polovinou nahnilých zubů to nespasil. K mojí hrůze nám na pokoj v neděli večer přibyla stejně stará indiánka s tím rozdílem, že sice nebyla hluchá, ale smrděla a chrápala úplně stejně.
Sečteno podtrženo, po propuštění a prvnímu opatrnému padnutí do vlastní postele jsem se rozbrečela štěstím, že jsem doma. Že jsem ve svém maličkatém útulném bytečku. Že jsem sice sama, ale konečně v míru a pohodě. Teď už jenom nějak přežít ty tři díry v panděru, doufat v žádné další potíže a doklepat zbylý týden nemocenské. Být neschopný je vážně otrava :)
Žádné komentáře:
Okomentovat