Ke krvi mám velice specifický vztah. Vidím ji někde naživo ve větším množství a omdlévám. Píchnete do mne injekci a omdlévám. Ano, dělám radost všem zdravotním sestřičkám, které mají tu smůlu, že mi mají odebrat krev. Ačkoliv na malé medicínské odběry chodím pravidelně dvakrát do roka, tak to stejně nedokážu překonat. A tak mě kolegové z práce tak dlouho přemlouvali na darování krve, že to bude určitě hrozná sranda, až jsem souhlasila. S nadějí, že po odběru půl litru krve tuto svoji fobii překonám. No a to bych nebyla já, aby z toho zase nebyla zábavná historka...
Na darování krve mne poprvé ukecávali před dvěmi lety. Tehdy jsem nepolíbená veškerými informacemi celá zelená dolezla na transfuzní oddělení, abych zkušebně skoro omdlela při zkušebním malém odběru a následně se dozvěděla, že měsíc po operaci tam nemám co dělat. Kolegové to ani tak nevzdali a ukecávali dál. Jenže já se mezitím stihla nechat tetovat a zajít si na další operaci, hezky v tom půlročním intervalu, kdy po takových událostech darovat nesmíte. Když už se blížil konec dalšího půl roku, modlila jsem se alespoň za nějakou brutální rýmu. Nepřišla. Zato já opět přišla na transfuzní...
Zelenou barvu jsem chytila už v kartotéce. Když pak cinklo moje číslo na kontrolní odběr, sotva jsem se tam odploužila. Sestřička se mne s udiveným výrazem zeptala, jestli mi je dobře. Tichým hláskem bez dušičky jsem pípla, že jo, zavřela oči a odvrátila hlavu na druhou stranu. Kde zrovna druhá sestra odebírala jinou paní. "Že jste tak bílá...", ozvalo se pobaveně. Sotva jsem ucítila jehlu v žíle, zamotala se mi hlava a lehounce jsem popojela po křesle směrem dolů. Sestra se mi pak smála, že kdyby měla náplast s Krtečkem, tak mi ji dá a s úsměvem mi popřála hodně štěstí.
V čekárně jsem seděla jako dětská hromádka neštěstí po brutální autonehodě. Se sklopenou hlavou a očima těkajícíma všude po místnosti jsem v rukou žmoulala místo plyšáka svůj svetr. Kolegyně se mi smála a neustále mi nutila rohlík, já ale měla žaludek až příliš sevřený strachy, abych něco dokázala pozřít. Kontrola u doktorky proběhla k mému zděšení až příliš dobře. Že prý takovou krev, jakou mám já, tam vždycky rádi uvítají. To jste mi teda udělali radost... Sotva jsem přešla přes další administrativní pracovnici a umyla si ruce, už už mne hnali na ten velký odběr. S vyděšenýma očima velikosti disneyovské princezny jsem se otočila po kolegyni a nechala se sestrou odvést do sálu jako jehně na porážku.
Netřeba dodávat, že tam se mi smáli úplně všichni - ať už zaměstnanci nebo stateční dárci. Ono když jde darovat krev někdo, kdo dle barvy ve tváři vypadá, že žádnou nemá, vyděšeně leží bez hnutí a žmoulá ten pitomý svetr... "Vy tady asi nejste dobrovolně že?", přišla se mne zeptat jedna z doktorek. Když jsem jí řekla, že jsem tam na ukecanou od kolegů, odstartovala konverzace ve stylu: "A víte, že můžete ještě odejít, že jo?" - "Ano." - "Ale oni Vás nenechají, že ne?" - "Ne.". Do ruky mi pobaveně vtiskla červený míček s tím, že ho mám mačkat, vydechnout si, uklidnit se a (ne)čekaně mi do pravé ruky zabodla jehlu tloušťky propisky. Bezvadný. Ležela jsem, mačkala míček, snažila se nemyslet na odchod mé drahocenné krve a počítala praskliny na stropě. Po nějaké době se mi začalo dělat zle, a tak jsem se podívala doleva. Kde se na mne k mému zděšení usmál postarší takřka bezzubý pán a těsně za ním se jak na zvrácené houpačce válela jeho krev v sáčku. V tu ránu jsem přestávala cítit míček v ruce. Doktorka se mě po několikáté přišla zeptat jestli mi je dobře a sotva dořekla, že mi zbývá posledních 50 ml, začalo se mi dělat temno před očima. Jako bych byla flusanec, jak se na mě slétlo celé hejno personálu. Nohy nahoru, jedna podložka nestačí, otevřít okno, mokrý hadr na tlamu, blicí sáček do druhé ruky a hlavně nám neomdlévejte! Mluvte s námi! A co jsem jim jako měla říct, když jsem se zarytě snažila přesvědčit svoji snídani, aby i nadále setrvala v žaludku, zatímco jsem v ruce stále měla zabodnutou jehlu..? Chtělo se mi strašně spát, ale omdlít mě nenechali. Barbaři!!
Statečně musím říct, že jsem krev darovala skutečně celou, plných 450ml. Neskutečný výkon, jsi prostě borec, Jani! Sbírala jsem se ale nekonečně dlouhou dobu. Když jsem po půl hodině dostala odvahu vstát, přesunuli mě na vedlejší postel. Dostala jsem kafe a tatranku a zatímco jsem spokojeně chroupala, doktorka mi přišla změřit tlak a že mě zapíše do knihy kolapsů. Jako vážně, kniha kolapsů? V životě jsem si nepřišla jako větší mrzák, dokonce ani když jsem před půl rokem v houfu důchodkyň lezla po gynekologii a táhla za sebou drén. Chudák kolega, který na mě přes hodinu čekal, aby mě odvezl domů. Naši mě za odměnu pozvali na oběd a dostala jsem srovnávací plzeňský mok. Po kterém mi doslova padala hlava do talíře. Zbytek dne jsem prospala, abych pak celou noc počítala praskliny na mém stropu. Dost drahá daň na tisícikorunový odpočet a znalost své krevní skupiny. Na transfuzním mě jen tak někdo dlouho neuvidí...
PS: Když jsem si následující den rozřízla ruku o explodující skleničku a překvapeně koukala kolik z díry v malíčku o velikosti Mariánského příkopu teče krve, připadala jsem si jak ve špatném filmu. V návalu adrenalinu jsem za letu chytila kočku, aby mi neskočila do střepů všude po podlaze, a pak jsem rychle volala rodičům, že mám ruku na šití. Když mi táta u nich v kuchyni ruku vybalil z provizorního utěrkového obvazu a krev se opět vyvalila ven, svět mi zčernal. Jestli tohle není zvrácenost osudu, tak už nevím...
Tak o tom náhodou něco taky vím, protože se jednou za rok hecnu a říkám si, že to zkusím. Už dvakrát mě tam sestřičky křísily a já jsem si pak brala ještě dva dny dovolené. :/ Prostě to není pro mě. Myslím, že už se objednávat nebudu. A to mi jehly ani zase tak moc nevadí. No, tak já nevím. Možná to ještě jednou zkusím a řeknu si, že když to dám, tak kouknu na žebříčky knih a pořídím si nějaké nové přírůstky. :)
OdpovědětVymazat