čtvrtek 23. července 2020

Koronavirová doba desocializace, tloustnutí a jiných pekel

Jsem to jenom já, komu přijde, že se nás rok 2020 snaží od samého začátku zabít? To máme málem třetí světovou, požáry a následné záplavy v Austrálii, vražedné sršně v Americe, brutální cyklon v Indii a jako třešničku na dortu světovou pandemii koronaviru. Nouzový stav a zavření všeho možného přišlo doslova ze dne na den a většinu z nás to zavřelo na hezkou dobu doma. 
Doteď to vidím před očima. O světové pandemii se tou dobou už nějaký čas diskutovalo, ale nikdo si to nepřipouštěl. Ale já to čekala (já, která ani ne měsíc před tím na záchodě hrála na mobilu Pandemic a věděla, že jediná země, která se tomu uchrání, bude zcela zákonitě Grónsko...). A najednou jsme jednoho dne seděli v kanceláři s kolegy a poslouchali internetové rádio. Ne že bych to zažila, ale z vyprávění jsem si dokonale představila stav před válkou, kdy všichni seděli před tranzistory a s kamenným výrazem poslouchali, co se děje. Nikdo ani nedutal, nikdo se neopovažoval předvídat, co bude a kdy to přestane. Jenom já si nahned udělala objednávku na Rohlíku za dva a půl tisíce, protože jsem doma krom okoralého chleba a několika konzerv pro kočku neměla vůbec nic. A díky tomu jsem po 10 letech opět objevila instantní nudlové polívky!! A když zavřeli už úplně všechno, tak byl ten pocit doveden k dokonalosti, neboť táta rozdělal stoletý koňak a my s mámou jsme brečely, co s námi bude. #FamilyGoals

Tak fajn, začala pandemie. Roušky na každém rohu a s tím přišel můj největší problém. Nosím brýle. Nosím je pořád. Což zcela logicky znamenalo, že jakmile jsem z vyhřátého bytečku vyšla do ranního venkovního chladu, neviděla jsem nic. Do práce jsem chodila po paměti, protože jsem měla buď mlhu na brýlích nebo je zpruzele zahodila a svět se mi rozmazal. V obou případech jsem viděla sotva na půl metru. Po dobu nouzových opatření mě tak jenom čtyřikrát skoro přejelo nahodilé auto, srazila jsem se s 8 lidmi a jedním cyklistou, třikrát jsem místo na chodník vešla do keře a jednou jsem netrefila domovní kliku. Blind people issues... Netřeba dodávat, že v rámci pracovní situace jsem se díky všem možným i nemožným kolegům a firemním nařízením ocitla ve skupině Expandables, neboli Postradatelných, a tak jsem přibližně dva a půl týdne riskovala nakažení pro dobro korporace a nadále chodila do práce. Protože - proč ne? 

Pak přišlo sladké období home office. Já jsem ho za ty tři roky v práci využila asi dvakrát, protože nemám potřebu zůstávat doma (resp. kočka si poradí sama, děti nemám, snídani do postele mi taky nikdo neudělá a je vlastně smutné, že právě kolegové mi dávají pocit absolutní socializace). Každopádně, nemohla jsem si na něj zvyknout. Prvotní zásady, že si udělám fakt malou kancelář u pracovního stolu vzalo během prvního týdnu za své. Tedy do doby, než jsem zjistila, jak moc je příjemné si lehnout na gauč s notebookem na panděru. Hřálo to... Navrch všeho jsem neměla doma ani manžela/ přítele či zbloudilou služebnou, která by mi udělala oběd. A tak jsem se nestačila ani divit, jak dlouho mi trvá si oběd uvařit a následně ho sníst bez kompletního spálení horního patra. Díky tomuto a absenci tréninků se mé pracovní dny rázem takřka všechny natáhly až do 18. hodiny. Dokud jsem to nevzdala a Dáme Jídlo tak přežilo výhradně z mojí výplaty. 

Zůstat přibližně šest týdnů doma nebylo divné jenom pro mne, ale i pro moji kočku. Kelišová tím doslova trpěla. První týden byl juchací, neboť se jí naskytovala spousta času dohnat kupu mazlení a co si budeme povídat, i já byla celkem nedomazlená. Po týdnu jsme si ale začaly jít doslova po krku. Škrábanců jsem měla tolik, že nestranný člověk by řekl, že se denně peru minimálně s grizzlym. Já ji naopak kousala do ucha. Stačil týden, abych si uvědomila, že brzo jedna z nás poletí z okna - a já to nebudu! Což si Kelišová bezpochyby říkala také... Jediné rozptýlení, které jsem jí dokázala najít, byly výlety k našim na zahradu a později i na prodloužené víkendy na chalupě. Mouchy, brouci, ptáci, jůůů myšička! Aspoň na chvíli od ní byl klid. Vyjma momentů, kdy se na vodítku zamotala přes všechny možné překážky, které dokázala najít v okruhu 8 metrů (sorry, ale kočku za 12 litrů prostě nevypustím na volno ve městě, natož na chatě v lesích), a chvílí, kdy se na chatě probudila vedle táty a z absolutního šoku mu přeběhla přes obličej takovým stylem, že by se z fleku mohl přidat k Wolverinovi. 

Když už mluvím o výletech Kelišové na naši rodinnou chalupu, tak je třeba zmínit, že minimálně celou jednu dekádu jsem tam nejezdila tak často jako za doby korony. Na začátku to bylo hrozně fajn. Vypadnout z bytu, nenamalovaná, s dredatým rozcuchem, už předem v teplákách a - na mě zcela nezvykle - v okopaných keckách,... ach bože, to byl ten nejfantastičtější pocit celého týdne!! Včetně vehementně řvoucí kočky na sedadle spolujezdce... Dokonce jsem byla ochotná i dobrovolně napéct a přivézt lahvinku s jahodami. A vlastně bylo taky strašně skvělé si dát lahev prosecca bezvýhradně po snídani a první kávě! Ale když už jsme třetí víkend trávili já, naši a brácha s rodinou veškerý čas zavření hraním kroketu,  karet či kubbu; koukáním na Netflix, dvou malých věčně ukecaných dětí a uklízením celé chaty; dostavily se pocity kapitána Dema - mám Vás rád, ale už mě tak trochu začínáte srát... 


Abych pak doma ustála tyhle maniodepresivní poruchy, kdy jsem balancovala mezi stavy "miluji svoji rodinu" a "nesnáším svoji rodinu"; snažila jsem se dohnat všemožné resty z minulosti. Jako třeba naučit rodiče sledovat Netflix (jejich rozčarování, že další série Casa de Papel přijde až za rok, když jsou zvyklí na každodenní Ordinaci aj., mám doteď vypálené v sítnici). Stihla jsem složit dvě zkoušky na svém dalším univerzitním vzdělávání. Párkrát jsem oprášila ukulele a vrátila se k malování podle čísel. A vrchol všeho? Marvel education! Protože já nikdy neviděla celou rozsáhlou ságu a nikdy nechápala, proč na tom většina chlapů tak ujíždí. Tak jsem se jednoho dne rozhodla, že k tomu toho chlapa vlastně nepotřebuji, a světe div se - já si ty filmy neskonale užívala! Mohly za to možná i ty tři bedny vína, které jsem si na začátku pandemie objednala u svého osobního vinaře. Chvála Bohu za Lubomíra Maťáka a jeho vinařštví!! Popravdě, vynášet pak každý týden několik prázdných lahví, no vůbec jsem si nepřipadala jako alkoholik... 

Vzhledem k nedostatku socializace jsem si na doporučení kamaráda založila Badoo. V tu chvíli to byl nápad století, protože jsem mohla lézt na nervy dalším neznámým lidem a neotravovat svoje kamarády otázkami typu "jaký byl tvůj další pandemický den?". O několik konverzací později jsem si nadávala, jak jsem si mohla byť jen na vteřinu myslet, že to bude něco jiného a že třeba 'potkám' někoho normálního. Originalitě se očividně meze nekladly, takže jsem dostávala nabídky na rande ("přece by ses nebála zcela smyšleného čínského viru"), nabídky na nezávazný sex ("a jestli na tom trváš, tak si nasadím roušku") a nabídky výměnného obchodu ("tady je můj nechutnej pinďour, pošli kozy!")... Proboha, proč?! A sakra za co?!?! .... Ale abych to všechno neposlala totálně k šípku, tak paradoxně první člověk, se kterým jsem si tam začala psát, byl nejenom skutečně normální, vtipný a inteligentní; ale dokonce měl vlastní firmu a později mi přijel spravit žaluzie, které mi Kelišová okousala (pro zájemce, kteří mají doma skutečně kvalitní kávu a nebojí se o ni podělit, neváhejte si pozvat Honzu ze Sunsetu!).

Abych to nějak shrnula, tak pandemie a nucené domácí vězení mě stálo:  
  • několik kilo navíc, druhou bradu a špeky i na zádech, 
  • spoustu peněz věnovaných Rohlíku, AboutYou a DámeJídlo, 
  • sklony k domácímu alkoholismu (které se bily s pocity, že víno už nikdy nechci vidět), 
  • věrohodnost u sousedů, kteří bezpochyby nabyli dojmu, že jsem totální magor - neboť jsem pro udržení pozornosti po dobu pandemie sjela celou svoji rozsáhlou filmovou hororovou kolekci a z mého bytu se tak v podstatě denně ozýval křik, řetězová pila a jiné krváky. Protože to jediné mi dostatečně kompenzovalo pocit open officu. 
Na druhou stranu jsem: 
  • se toho naučila hodně o sobě (bohudík i bohužel)
  • pochopila jsem etiketu daleko za dimenzí Špačka (nejhorší zkouška na MBA!)
  • zjistila, že úklid skutečně celého bytu trvá přesně dva celé dny (a jednu kočku obalenou prachem),
  • objevila kouzlo jógy (nejprve té domácí s lahví vína, pak té skutečné na jógamatce)
  • zjistila, že nechutenství po přepití alkoholem trvá přesně dva týdny po návratu do práce

Prosím, nejezte netopýry a neválejte se ožralí po Karviné, ať to tady nemáme zase celé znova ještě v brutálnější podobě. Protože když to vezmu i s aktuálním létem, které spíše připomíná květnové počasí, tak bych už vážně chtěla normální rok 2020 :) 

Žádné komentáře:

Okomentovat