Účetnictvím k trvalému šílenství

Nikdy jsem vyloženě nesnila o tom, že jednou ze mě bude kancelářská krysa. Ale když jsem pak šla studovat finance a ekonomii, ve třeťáku mne táta konečně alespoň na dohodu zařadil mezi zaměstnance své firmy. Říkala jsem si, že na účtování přeci není nic složitého, zvlášť po několika semestrech učení. No, kdybych jen tušila..

Chodila jsem na víceleté gymnázium, tam jsme účetnictví nikdy neměli. V prváku na vysoké škole to tak bylo poněkud složitější, lidé z obchodních škol si pískali a my ostatní se potili, abychom pochopili zásady účetnictví a samotné účtování. Když už jsem pak měla několik semestrů účetnictví za sebou, říkala jsem si proč nenastoupit do firmy, že to zvládnu levou zadní. A že účetní program POHODA bude prostě takříkajíc v pohodě.

Takových účtenek se za den dá zpracovat i na dvě stovky. 

Už dřív jsem chodívala do firmy a příležitostně vypomáhala, takže jsem přibližně věděla, co mne čeká. Prvních pár firem či podnikatelů, které jsem dostala, byly menšími jednotkami a tedy neplátci DPH, jejichž účetnictví je malé a zpracovává se jednou dvakrát do roka. Na zaučení to bylo dostačující. Když jsem se v Pohodě naučila ovládat jednotlivé moduly a zpracovávat data do banky, pokladny a fakturaci, dostala jsem na starost větší firmy. S tím přišly větší starosti. 

Zcela hloupě jsem třeba zapomínala uvádět do programu ceny s DPH. U jedné firmy jsem na to dokonce přišla až o dva měsíce později, kdy se daň z přidané hodnoty měla odvádět. Prostě jsem zapomněla, že zrovna tahle firma už plátcem je. Byla to hrozná hloupost, a hezky jsem si pak sama na sebe zanadávala při několikahodinovém opravování všech dokladů a faktur. 

Nestačí mít všechny faktury přepsané a očíslované v programu,
všechny se musí číslovat i fyzicky a do šanonů řadit hezky dle data vystavení.

Mnohem horší jsou ale samotní klienti. Chápu, je to jednodušší někomu dát pořádný štos veškerého účetnictví každý měsíc na zpracování. Ale být až takový neřád, abych to řadil halabala jak mi to přijde pod ruku s tím, že slečna účetní si to určitě velmi ochotně srovná sama... to je vyloženě zločin! Když je to pár papírů a nějaké účtenky, tak se to překousne, zabere to jen pár minut. Ale u těch větších firem to je vyloženě týrání nevinných zaměstnanců, trvající klidně i několik hodin. Abych ale nehanila všechny - jen jedna paní od notáře mi všechny doklady pečlivě řadí. Možná až příliš. 

A tak mi hned spadl hřebínek. A samotné účtování? Nevěřila bych tomu jak málo jsme měli na vysoké škole praxe. Co mě však stále bavilo pokaždé, když jsem si nevěděla rady, byla možnost místo účtu vložit předkontaci ´Nevím, zaúčtuje se později´. A čemu říkám  největší šikana, to je přepis všech účtenek do programu, abych je následně mohla jednu po druhé vytisknout a fyzické doklady k tomu přilepit či jinak připnout. Když jich pak je celá hromada, je to velice uklidňující práce rovnající se hluboké meditaci s lepidlem mezi prsty. 

Jedna stránka může obsahovat klidně i 30 velice pečlivě na sebe nalepených
pokladních dokladů. Takových stran dostávám měsíčně celý šanon.

Po několika měsících už ale šlapu jako hodinky. Zvykla jsem si jak na nezbedné klienty, tak na leckdy nevděčnou práci, kterou mi zpříjemňuje leda tak pořádné latté z nedalekého Cross Cafe. Někdy se zas naopak těším, až si k někomu pro účetnictví v dobré vůli půjdu - chápete, budovat firemní věhlas. Nevěřila bych totiž jak jsou takové úřednice příjemně užvaněné. A co teprve takový alespoň dvaceticentimetrový doklad či minimálně třístránková přijatá faktura, to je to pravé žůžo labůžo začínající účetní! 

Miluji svoji práci.