Už přes měsíc trvající zkouškové, 7 zkoušek za mnou a 2 přede mnou, 1 na dva pokusy, 1 bude na třetí pokus, na 1 půjdu teprve poprvé. Toť skóre mého předposledního roku na akademické půdě. Nemluvě o hektolitrech kafe, dvou redbullech, třech probrečených nocí a jednoho odpoledne, do ruda spálených zad, několika radostných výskocích, pár hořkých polknutí a jedno obrovské nasrání naštvání v podobě zkoušky na konci srpna.
Nejvyšší mentální vyjádření hodné bakaláře a budoucího inženýra? Bůůů....!!
Když jsem se hlásila na vysokou školu, moje ideály byly samozřejmě vysoké a poměrně dorůžova vybarvené. Budu se konečně učit jenom to, co mne zajímá, o co vážně stojím, co mě fakt bude bavit. ANO!!! ... Jano, Jano, jak jsi jen mohla být tak naivní?
První tři roky jsem zkouškové kousala. Občas těžce, ale kousala. Kdežto tento rok, kdy jsem kvůli několikátému odmítnutí akreditace navazujícího studia finančního managementu musela zkusit vsadit loterii a dostala se na informační management, to koušu vážně hořce. Především proto, že kvůli 2 zaměstnáním už školu navštěvuji pouze jako dálkový student, čili jednou za dva víkendy. No a donuťte se celý semestr něco dělat, když v podstatě nemusíte! Ha! To nám nikdo neřekl, nikdo nás nevaroval! Skandální. Stejně tak, že jsem dřív proklínala každého, kdo mne nevaroval o všech těch mejdanech a náročnostech na játra v režimu denního studia. Na druhou stranu mne to skvěle připravilo na ten pravý dospělý život, který právě vedu. Popíjím pomalu ob den, neb jsem dospěla do stádia, kdy si říkám, že dvě deci bílého či červeného vína jsou přeci zdraví prospěšné! I když spíš proto, že není den v práci, kdy by mě někdo nevytočil...
Když přijdete z práce domů, prostě se Vám nechce už učit. Je to doslova proti přírodě. Ta lahev vína z lednice vyloženě volá. Proboha, mám problémy s alkoholismem. A ještě ke všemu s domácím a opuštěném! Až budu stará, sežerou mne moje vlastní kočky... Není tak divu, že o zkouškovém období se pak můžu div přetrhnout, abych všechno nějak zvládla. Zvlášť, když to není tak úplně můj obor, jelikož mé znalosti informatiky končí v tom bodě, že můj notebook je Lenovo. Jaký že to je typ, ptáte se? No přeci červené :)
K učení se tak hrozně nutím. Je tedy pravda, že vyloženě informatiky v praxi máme pomálu, díkybohu. Ale i tak to je náležitě složité. Aby ne, navazující inženýrské, pchá! A třeba teď se už tři týdny v kuse učím, zavřená mezi 4 zdmi mého pokoje, s občasnými výlety do kuchyně či na ulici pro dovážku jídla v případě, že lednice nesplňuje očekávání. Abych to neměla navíc tak těžké, tak po ranní hodinové snídani následuje ještě patnáctiminutové kafíčko. To první ranní nakopávací kafíčko. Naprosto ideálně s mojí švagrovou venku na zahradě. Vzhledem k tomu, že už je čtvrtým rokem na mateřské a moje IQ s ustupujícím sociálním kontaktem rapidně klesá, nádherně si pokecáme stylem "Koukej, éro! - Jůůů! - Letí! - Áha! - Tak pá pá!!", načež obě stejně mentálně máváme fleku na obloze. Po této blažené chvilce, plné příjemné společně sdílené demence, přijde rozkol. Buďto je venku dostatečně hezky, čili beru plavky a ručník a hurá k bazénu - jasně, že se budu jenom učit a vůbec si nebudu užívat sluníčka a vody... Anebo je venku nic moc, zkrátka není tak pěkně, abych se dohněda opálila a naštvala tak co nejvíc lidí. To přichází doma v pokoji ta naivní chvilka, kdy si místo rádia, u kterého bych si zpívala a nic se nenaučila, vybírám dalších deset minut vhodný film. Tedy takový, který jsem viděla už tolikrát, že ho nemusím sledovat a bude sloužit jenom jako taková vatová zvuková kulisa. Perfektní křoví. Nerada se totiž učím v absolutním tichu, leda když už mi fakt hoří koudel. Jenže po tom, co jsem během dvou týdnů projela všechny stokrát puštěné série - Harryho Pottera, Star Wars, Hunger Games a dokonce i Twilight! Ano! Všechny díly a pěkně za sebou! - přišel ten hrozný okamžik uvědomění si, že mám kopu nových filmů, které jsem ještě neviděla. Takže místo dopoledního učení pak sedím v posteli, s brýlemi na očích, Kinder Pingui mi visí z pusy, jelikož se ho nestydím sežrat nebohému tříletému dítěti, a brečím jak želva u Jak přežít single...
A když už konečně vypnu televizi, jakože se teda budu vážně soustředit (!!!), tak to vypadá následovně (citace z dnešního odpoledne):
"Důchodová elasticita D - jooo, D je poptávka že jo - vyjadřuje citlivost reakce spotřebitele v nakupovaném množství statku.... ty jo, už dlouho jsme nekoupili jahody a já na ně mám zrovna takovou chuť. Zavolám mámě. .... Tak jo, kde jsem to byla? Eeee... Jo! Statku na změnu důchodu... sakra, důchod. Kdy jsem byla naposledy v práci? Mám já vůbec v peněžence dost peněz, vždyť v sobotu jedeme na tu svatbu. Radši se podívám. Hmm, ještě dobrý. Tak jo, důchod... kurňa, už ani nevím, co jsem četla. Znova! Důchodová elasticita...."
Jako taková skvostná tečka toho všeho je fakt, že když už nic jiného, tak furt můžu z nočního stolku shrábnout knížku a číst si, alespoň chvilku. Ideálně nějakou blogerskou knihu, jako třeba Sedmilhářky. Krátké, nenáročné. Nebo prohlížet fotky, které bych vyvolala. Nebo hledat dárek tátovi k narozeninám. Nebo vytáhnout antistresové omalovánky a umalovat se k smrti. Protože to přeci zodpovědní lidé ve věku 22 let dělají. Ať žije prokrastinace, jupí! No dobře, asi ne, ale když jste na pokraji svých sil, tak už je fascinující i moucha na stropě. Přemýšleli jste vůbec někdy o tom, jak se tam ta mrňavá bzučící mrcha udrží??
Na závěr tak doufám, že Vás moje zoufalá zpověď vyčerpaného nezodpovědného studentíka minimálně pobavila. V tom horším případě se v ní vidíte. V takovém případě máte problém, ale nepanikařte, nejste sami. Držte mi palce, ať už to prokleté zkouškové v pátek úspěšně skončí, tedy alespoň do konce srpna, kdy mám poslední a tu nejtěžší zkoušku roku.
Žádné komentáře:
Okomentovat