Co Vás nenaučí škola, doženete na brigádě v restauraci

V říjnu už to bude rok, co brigádně pingluju, jako takové malé finanční přilepšení ke své obvyklé práci účetní. Dost neobvyklá kombinace, co? Ten skoro rok mne však naučil spoustu věcí. Spoustu z nich jsem samozřejmě věděla už dříve, ale tahle práce mi je doslova vryla až do morku kostí a snad ještě dál. Co se všechno dá naučit z tak vizuálně jednoduché práce? Krom faktu, že pomalu ale jistě začnete nenávidět lidi? 

Že tou nejmocnější zbraní je opravdu úsměv. Protože když se s Vámi nějaký omezenec hádá o kvalitě jídla, za které ani nezodpovídáte; o vrácení jediné koruny, byť na stravenky vracet nemáte; o průvanu, když kvůli zahrádce nemůžete zavřít dveře... tak je prostě nejlepší se vytasit s nějakým prostým argumentem - že za jídlo může kuchař a ne vy, že za nevrácení na stravenky může šéf a ne vy, že dveře musí být otevřené, protože pak je nebudete pokaždé rozrážet nohou s třemi talíři horkých pizz na rukou - a s tím nejmožnějším milým úsměvem odejít. Stejně tak milý úsměv a určitá míra laskavosti (rozuměj ta normální vstřícná, ne ta přemrštěná, kterou Vám nikdo nevěří, protože Vám doslova kape med od huby) vynáší nejvíc. A tím nemyslím jenom spropitné, které však samozřejmě taky potěší. Ale vynáší to především vlídnost těch druhých. V Čechách obecně je snad totiž pravidlem být věčně napruzený. A kdo by se chtěl zrovna u jídla koukat na někoho, kdo jim sice nosí jídlo až pod nos, ale tváří se u toho tak, že je okamžitě přejde chuť? A tak mi věřte, že není nic hřejivějšího, než když Vás zákazníci chválí jenom za takovou blbinu jakou je milý přístup k nim, a to třeba přímo před Vaším nadřízeným. 

Že stačí jeden idiot a celý kolektiv je vzhůru nohama. Nedej bože když jich je víc. Protože stačí skutečně jenom jeden nepřející, závistivý nebo pomlouvačný kolega, a všechno je špatně. A po prožití základní a střední školy, ať už to bylo jakékoliv, v dospělém životě a v práci už rozhodně nikdy nechcete řešit jenom drby a jejich vyvracení. Nejsme v pubertě, o tohle fakt už nikdo nestojí. Nic neotráví víc, když přijdete ráno do práce a už jenom od pohledu těch normálních kolegů poznáte, že si zase někdo takříkajíc zachraňoval prdel a hodil to na Vás, protože zrovna Vy jste u toho nebyli a nemohli tak říct jinak. A je úplně jedno, jestli se jedná o poslední rozbitou porcelánovou čajovou sadu, nebo o to, že jste něco řekli a někdo jiný to z čiré osobní radosti a závisti překroutil do úplně jiné pohádky. S takovým člověkem se prostě nedá pracovat. Nemluvě o tom, když je psychicky labilní a složí se okamžitě po tom, co ho někdo sprdne za to, že se tváří jako kakabus. I když ho seřve právem. Nebo si konstantně stěžuje, že ho bolí tam a tam, a nožičky a hačí a hlavně mi dejte to cígo a nikdo mne neotravujte. Může mi pak někdo vysvětlit, proč takoví lidé dělají takovou práci, prosím? A že to je pak docela fuška najít toho chudáka, který zrovna s tím člověkem bude muset jít na směnu. O co hůř, když tam je naopak ten člověk pokaždé, protože je ve své práci jediný z personálu. Do téhle doby jsem nikdy nevěřila v to, že určití lidé mohou mít takovou tu negativní auru, kterou dokáží beze slova přenést na někoho jiného. Někoho nenávidět je věc jedna, ale mít tuhle schopnost, to je úplně jiné kafe. Bohužel, tady Vám nezbude nic jiného, než to v tichosti přetrpět, protože s takovými lidmi se prostě hádat nedá; nebo být takový flegmatik, že Vám to je jedno. 

Že ti nejmilejší lidé jsou ti obyčejní. Respektive, že těmi nejmilejšími, jsou lidé s obyčejnou prací na normálních postech. Vysoko postavení lidé jsou ti nejhorší, ideálně takoví ti, kteří ještě ke všemu spolkli veškerou moudrost světa a myslí si, že jejich práce je ta nejdůležitější a sní o ní všechny děti ve školce, ale přitom to je jenom pro vyvolené. Jsou to ti nejhorší v chování, největší skrblíci, neuvěřitelní pedanti a arogance z nich stříká už při příchodu. Já to chápu, že když jste někde vedoucí, tak musíte být správně tvrdý. Ale to platí pouze na Vaše vlastní podřízené, jinde se to skutečně uplatňovat nedá. Stejně jako že nepříjemný úředník jste pouze za svoji vlastní přepážkou, ale mezi ostatní lidi si to tahat nemusíte - doufám, že si rozumíme, Vy všechny dámičky z finančního úřadu. Vezměte si například takového úředníka z pojišťovny nebo z banky, který přijde hezky oblečený v kvádru, slušně vypadající, krásně vonící... ale už na první pohled Vás zaujme nejen tím, že se stále tváří neskutečně přísně. Zaujme Vás taky svou schopností z Vás udělat neviditelného, jelikož proč by Vás jinak nepozdravil, že? Popřípadě vyniká umem vyčmuchat ten stůl, který právě odešel a Vy jste z něj buďto ještě ani nestihli odnést sklo nebo ho neutřít od popela z cigaret; a ještě na Vás vehementně mává, že jako co je toto za manýry. Jako by si nemohl sednout o stůl vedle. Čímž se elegantně vracím k prvnímu bodu. Že se neusmívá on, tak co, ale když se budete Vy usmívat na něj, připravíte ho o veškeré potěšení z toho, že byste se z něj hned za rohem sesypala jak to dělá jeho sekretářka každé ráno. A tak těmi nejvděčnějšími lidmi jsou všichni ti ostatní, a v první řadě jsou kupodivu většinou důchodci. Za dob školou povinné jsem je nenáviděla, protože jejich chování v autobusech městské dopravy je něco nepochopitelného a měla by na to existovat exaktní věda. Ale v restauraci u kafíčka, které jim naservírujete s úsměvem a ještě se jich zeptáte na počasí, se z nich stanou ti nejmilejší zákazníci dne. A za to už pak opravdu stojí si vyslechnout nějaký ten příběh z války - ostatně, někteří z nich mě dokáží pobavit takovým způsobem, že to ještě s radostí doma převyprávím. 

Že lidská hloupost skutečně nezná mezí. A většinou jsou to moudra právě od těch nejnemilejších lidí, které jsem zmiňovala před chvilkou. Tak jen takových pár bodíků, kteří znají bezpochyby všichni číšníci a servírky zcela dokonale:

• Ne, milí zákazníci, když dojde polévka z denního menu, která na běžném menu není a Vy jste ho přitom před chvilkou důkladně studovali, skutečně nenechám práci ladem a nepoběžím kvůli tomu do Tesca pro suroviny, aby ji kuchař mohl navařit znovu.
  
• Když nesu zrovna talíře s jídlem, tak je to to nejhloupější na světě se zeptat na to, zda se tady vaří. Obdobná varianta je fakt, že když vejdete do pizzerie, zastavíte se u baru s nápisem pizzerie, vedle kterého je na zdi nápis pizzerie jako blázen, tak proč se nezeptat na to, zda děláme pizzy, že jo.
  
• Nikdy jsem neslyšela hloupější otázku než "Máte tady toalety?" - i když, tady je pochopitelné, že jen málokoho, a to i z okruhu mých přátel, napadne ta správná otázka začínající slovy "Prosím Vás, kde...", protože upřímně mne kolikrát svrbí v krku říct něco ve stylu, že ne, že my chodíme za pětikorunu do obchodního centra nad námi.
  
• Že když řeknu, že točíme jenom Budvar, tak skutečně nemáme Plzeň a nemusíte se na to znovu ptát.
  
• Že zeptat se na to, jestli se na zahrádce obsluhuje, když je umístěná přímo před restaurací, nám vhání do žil chuť si omlátit hlavu o bar. Viděli jste snad někdy restauraci se zahrádkou, na které by se neobsluhovalo? Na kterou by si lidé zevnitř nosili kafe a jídlo na zavolanou? Asi těžko, viďte?
  
• Že mezi slovy objednáno a vybráno je sakra velký rozdíl. Za nic jiného bych nerozdávala pohlavky z fleku, než za to, když se zeptám zda má někdo vybráno, odpovědí mi je ano a ticho, jelikož tím myslí, že mají i objednáno. A ještě když na mě koukáte jako na pitomce proč jako stále stojím u Vašeho stolu.
  
• Ne, když na stole není popelník, tak si prostě nezapálím a neklepu popel všude kolem sebe. Prostě si o ten popelník řeknu, a jako slušný člověk počkám, až mi ho servírka obratem donese, nebo si pro něj prostě zajdu na bar. Jako slušný vychovaný člověk. Doma si taky neklepete popel z cigaret na gauč, nebo snad ano?
  
• Že není nic otravnějšího, než vyjmenovat ideálně dvakrát všechny džusy, a že jich není zrovna málo, když jsou vytisknuté na denní nabídce; leda snad vyjmenovat jednotlivé ingredience daných jídel, které jsou také vypsané přímo pod každým pokrmem; a to právě v ten moment, kdy je restaurace úplně plná. 

Já vím, jsou to malichernosti, u kterých většinu lidí ani nenapadne, jak hloupě zní, popřípadě že nám to už drásá nervy. Ale věřte mi, že když všechny slyšíte každý den (snad krom té polévky je to fakt, že není den kdy bych neslyšela úplně všechny ostatní) a to leckdy dokonce několikrát, tak už to leze krkem i ušima a kdo ví kudy ještě. Ale dokud jednou člověk nedělá číšníka, tak to prostě nemůže pochopit tak dobře, jako to chápou lidé z tohoto prostředí. A stejně se vždycky najde nějaký člověk, který se mne s naprosto vážnou tváří zeptá na takovou otázku, která předčí všechny ostatní - například na zeměpisný původ salámu na pizze. Jak to mám sakra vědět?!

Že to zní jako hloupost, ale je to o nervy. Miluji přesně ty typy lidí, kteří mi do očí řeknou, že taková práce je malina. Že sedět v kanceláři je ve skutečnosti těžší. Nebo cokoliv jiného. Tak si to shrňme, ano? Servírka se musí konstantně usmívat. Dobře, nemusí, ale ta dobrá a správná to dělá. Servírka si za celý den leckdy nesedne a když už, tak jenom na opravdu malou chviličku. Kdy jste naposledy prostáli nějakých těch 8-12 hodin na nohou? Servírka funguje běžně jako vrba, i když na to absolutně nemá čas. Zjistíte tak spoustu nezajímavých věcí o lidech, které neznáte. Dozvíte se o nevěrách, o novém příteli, o vánočních dárcích, o novém kloubu z platiny, o padající protéze nebo proč se ten daný člověk nemyje a proto zapáchá. A všem je totálně ukradené, že na to nemáte čas a že od vedlejšího stolu na Vás zuřivě mává netrpělivá paní. Poslat do háje je fakt nemůžete. Servírka vážně není žádný trenažér balení pro chlapy. V tomto číšníkům docela závidím, protože u nich se to jen málokdy zažije. Ale když se banda trotlů předhání o lepší balící hlášku, nebo se z Vás mermomocí snažit dostat Vaše číslo, je fakt otrava. Především po tom, co už jednou řeknete ne, popřípadě že máte přítele. A kupodivu nejdrzejší jsou právě ti chlapi ve středních letech, kteří se nestydí opřít o bar a vyprávět Vám věci, které Vás absolutně nezajímají. A fakt mne nepoloží do kolen, když mi nějaký takový pán středního věku, vonící levnou kolínskou, chlupatý až na uších, lemtající jedno pivo za druhým, neustále tvrdí, jak je to krásné mít tak krásnou obsluhu. Ne, fakt ti to číslo nedám a postav se třeba na hlavu. Servírka si místo pořádného oběda dá leda tak kafe a cigárko. My máme ten luxus, že občas stihneme nějaký ten kousek pizzy. Ale když je Váš kuchař idiot, který Vám odmítne uvařit; nebo když máte konstantně narváno tak, že by z Vás horké a plnohodnotné jídlo vyletělo ještě dřív, než ujdete prvních pět kroků po jeho snědení; popřípadě když na jídlo prostě není čas; tak se s jídlem rozlučte. Když jsem s tímhle začala přicházet do styku čím dál častěji, pochopila jsem, proč všichni číšníci kouří. Protože to jediné je drží na nohou. A tak, zatímco mí kolegové si dají cigárko, já makám jako blbeček bez nároku na pauzu, protože prostě nekouřím. A říkejte si všem Ty jsi teď sedm minut kouřil, tak já teď budu sedm minut taky sedět na zadku a třeba si hrát na mobilu, a je mi totálně fuk kolik tu je lidí. Sežrali by mě zaživa, protože cigárko je přeci úplně něco jiného. Tedy jen někteří z nich, ta druhá většina je chápavá a když už si jdou zakouřit, tak to stáhnou v rekordním času. Stejně tak jsem pochopila jak je možné, že tak nějak po troškách přibírám a i když se snažím, nehubnu. Protože jakmile nejíte správně a pravidelně a všechny tyhle věci, tak jste prostě v háji. 

Že dvojka vína denně je zdravá. Neboť tato práce Vás zaručeně naučí pít pokaždé, když se z ní vrátíte domů. Na placu jako největší hrdina trpělivě snáším všechny blbosti, ať už od zákazníků nebo od kolegů, všechny urážky i nepříjemnosti polykám s kamennou tváří; abych si to s sebou samozřejmě odtáhla domů a teprve tam vynervovaná padla do postele, a kolikrát si i zdravě pobrečela do polštáře a vlastně i štěstím, že je to za mnou, a tím si ulevím od toho hnusného dne . Kolikrát za to snad ani ty peníze nestojí. Co za to však rozhodně stojí a v ten moment je to to nejšťastnější a nejlogičtější řešení, je nalít si dvojku vína a takzvaně to spláchnout. Doporučuje 12 kardiologů z 10. Ale fakt jenom jednu, dvě už jsou počínající domácí alkoholismus. A to je něco, co osamotě nechcete, protože si pak představíte, že skončíte jako Bridget Jonesová.


Tak tohle je má brigáda v kostce. Skutečně není den, kdy by se minimálně tři čtvrtiny těchto bodů nestaly. Ale vyjma všech těch zážitků mám tu práci poměrně ráda. S kolegyněmi si většinou skvěle pokecáme a když je dobrý den, tak je to i zábava. Odměnou nám jsou spokojení hosté a fakt, že nám obsluha jako taková šlape jako správně namazaný stroj. Jo, občas jsou to vážně skvělé dny, a i když chodím domů leckdy vyčerpaná a uchozená, popřípadě takříkajíc ustátá za barem, jsem spokojená a s vědomím, že vydělané peníze mne v kapse hřejí nejen proto, že jsou penězi, ale i proto, že jsou za dobře odvedenou práci. I když ruku na srdce, dlouhodobě bych to opravdu dělat nikdy nechtěla a doufám, že po tom, co skončím školu, už to taky nebudu muset nikdy dělat. Obdiv všem, kteří to mají jako své stálé zaměstnání!!