Kontaktní Zoopark Zvole

Náhoda Vás někdy zavede na zvláštní místa. Když Vám krachne víkendový pobyt v Jeseníku přímo před očima a zoufale hledáte jiné vyžití, než se v tropickém vedru válet doma, je takřka zázrak, že se Vám na sociální síti přímo před očima zjeví místo, které doslova láká. A tím pro nás byl Kontaktní Zoopark Zvole nabízející zcela nevšední zážitek se zvířaty. 

Až do té osudné chvíle o půl desáté ráno v sobotu jsem o tomto místu v životě neslyšela. Okamžité rozhodnutí padlo a my jsme za půl hodiny seděli v autě vstříc nevšedním zážitkům, které zoopark sliboval. Datumově jsme to naprosto vychytali - nejen, že jsme se trefili mezi dva dny kdy bylo z technických důvodů zavřeno, ale také jsme trefili zřejmě poslední veřejnou návštěvu. Zoopark se totiž chystá od 12.9.2016 přejít na soukromé návštěvy po předchozí domluvě. Čemuž se ani nedivím, ale to Vám povím až za chvilku...

Příjezd do Zooparku byl dost překvapivý. Nejen že jsme to nějakou tu chvilku hledali a připadali si jako na klasické české vesnici; ale také nás po příchodu čekal trochu šok z toho, že celý zoopark je dost maličkou záležitostí. Po příchodu nás uvítal spící dikobraz, líná želvička, ohrádka s tisíci morčaty, malé jezírko s krokodýlem, dva poníci, dva nosálové, dvě malá prasátka, stádečko ovcí a kotec koťat zahrnující pumu, jaguára a lva. A to bylo všechno. Navíc jsme čekali nějakou formu prohlídky s ošetřovatelem, který nás postupně všude provede a vše nám vysvětlí a tak. V maličkém zooparku se ke všemu nacházelo poměrně dost lidí, navíc polovina z toho byly malé děti, sedící kolem paní chovající malou pumu - dobře, zas tak malá nebyla, ale technicky vzato to pořád bylo kotě - kterou jsme si všichni mohli pohladit.

 

Celou maličkou zoo jsme si prošli a pak nastala ta nejzásadnější otázka celé návštěvy - Co tady sakra budeme dělat? Jako na zavolanou odnesla paní chovatelka pumu do klece a slova se ujali dva ošetřovatelé. Ukázalo se tak, že se nejedná o ztrátu času, jak jsme si po příjezdu mysleli, a naopak to bylo velice mile strávené poledne. 

Hned na začátku nám zřejmě pan majitel celého zooparku s asistencí ošetřovatele hodlal představit tři jedovaté hady, které jejich stanice chová. Jednalo se o dva druhy indických kober, které by svým jedem zvládly řádově usmrtit až 40 lidí. Jejich chovatel je přitom předváděl s takovou samozřejmostí, s jakou tahá dítě z klícky křečka. Zdůrazňoval totiž, že ačkoliv jsou u kober smrtící předsudky, tito hadi jsou velice klidní a normálně na lidi neútočí pokud se necítí být v ohrožení. "Pokud bych ji tady mezi Vás vypustil, zcela neškodně by se mezi Vámi proplazila a hledala by si úkryt" tvrdil ošetřovatel, zatímco se něžně snažil vystrnadit kobru z díry mezi prkny. Ukázal nám také jejich jedové zuby, které jsou u kober překvapivě maličké - velikostí nedosáhnou ani na špendlík, vypadají jako jemná  rybí kostička. Jako třetího hada nám ukázal zmiji gabonskou, která je vidět na následujících fotografiích. Tento had má natolik silný jed, že dokáže usmrtit i slona a v případě uštknutí je amputace postiženého místa zcela nezbytná. Ne že bych se bála hadů, ale po všech těch informacích jsem měla v očích nejen notnou dávku respektu, navíc po pohledu na zuby zmije gabonské jsem měla i pořádnou husinu. "Neodvažuji se držet ji jako předchozí dvě kobry - takříkajíc jako zahradní hadici - jelikož zmije by neváhala prokousnout své vlastní spodní patro ve snaze uštknout mne". Celkově celé povídání o hadech bylo nesmírně zajímavé. Krom malých dětí nikdo ani nedutal. Pokud ovšem nepočítám nedaleko umístěná morčata, která začala pronikavě pištět jakmile vycítila přítomnost hadů.

Hned po hadech přinesl druhý ošetřovatel nějakého jedovatého plaza, jehož jméno si bohužel nepamatuji. Byl to však takový puntíkovaný maličký varan. Člověk by si ho klidně zařadil do zverimexu do terária. Další na řadě byl maličkatý krokodýl. Jednalo se o mládě krokodýlů, kteří svou velikostí v dospělosti dosahují několika metrů a váhy okolo půl tuny. I toto vyprávění bylo neuvěřitelné. Věděli jste například, že takový krokodýl nemusí za celý rok jíst, nebo že dokáže svůj metabolismus zpomalit do takového klidu rovnajícímu se 5 srdečním tepům za minutu? Na toto mládě jsme si pak mohli i sáhnout, což by se Vám normálně asi jen tak nepodařilo. A bylo to fakt zvláštní vzhledem k tomu, že krokodýl byl na dotek velice hrubý díky šupinám, pokrývající jeho tělo, a přitom zespoda na bříšku byl jemný jako kůže novorozeněte. 

Jak takové povídání například vypadalo Vám mohu poskytnout v následujícím krátkém videu, které zachycuje pouhý zlomek z celé přednášky o krokodýlovi: 

Po této exhibici plazů následovala exhibice koťat. A to byl skutečně kontaktní zážitek. Po sérii opatření nás totiž ošetřovatelé po skupinách pouštěli do výběhu přímo mezi lva, pumu a jaguára! 

Paní ošetřovatelka brala dost velký ohled na opatření a obecně na chování v kleci. Co se bude dít a jak to přesně má probíhat nám vysvětlovala dlouze a pozvolna tak, aby nám to všem bylo zcela jasné. Děti do 150 centimetrů měly například smůlu - šelmy by je totiž považovaly za snadnou kořist vzhledem k jejich nízké výšce a takzvaně by se zaktivovaly (hodně zvláštní slovo, které ošetřovatelka opakovala snad každou druhou minutu). Navíc musely být vzdáleny od klece alespoň jeden metr, aby je kočky nezahlédly. Do klece tak směly vlastně jenom přítomní dospělí. I jejich pohyb v kleci musel být specifický - žádné trhavé pohyby, museli být vždycky otočeni k šelmě čelem. To bylo vzhledem ke třem různým ležením třech kočiček poněkud náročné. Všechny tři šelmy jsme směly hladit pouze po hřbetu či boku dlouhými táhlými pohyby. V žádném případě jsme je nesměli drbat, škrábat nebo je hladit po hlavě. Do klece jsme si nesměli vzít žádné kabelky, náramky, cokoliv co by pro koťata mohlo znamenat hračku. A i tak jediného mladistvého, který prošel výškovým limitem, puma ochudila o jeho crocsku. Kdo by se taky divil, tak hnusná bota si zaslouží rozkousnutí. A že nějakou chvíli trvalo ji jinou hračkou přesvědčit, aby se získané trofeje vzdala! 

S přítelem jsme bohužel nevychytali začátek a stáli až na druhé straně od vchodu. Vzhledem k tomu, že návštěva klece jednou skupinou byla dost dlouhá, jsme nakonec čekání vzdali a odjeli za dalším programem, takže sama jsem si na jaguára nesáhla. Ale na lva jsem měla tu možnost si kdysi sáhnout a pomazlit se, takže jsem si alespoň nepřišla tak ochuzená :) 

 

Každopádně jsem se dost divila demenci některých lidí. Paní ošetřovatelka nám příkaz ohledně dětí například vysvětlovala alespoň třikrát. Stačilo, aby se ke kleci nějaké dítko přiblížilo a kočky by se okamžitě seběhly. A díky tomu, že by nebyly v klidu, by si je lidé prostě pohladit nemohli, a to by byl vlastně konec prohlídky. Opravdu, pokyny ošetřovatelky byly dost důrazné, jasné a přitom stručné. A i tak se prostě našli tací rodiče, kteří své děti prostě nehlídali. Zničehonic se tak například do té doby zcela klidná puma zvedla a přískokem zničehonic stála u okraje klece, kde se toulal přibližně dvouletý chlapeček. Na otázku ošetřovatelky čí je to dítě se ledabyle ozvala jedna ´maminka´ s tím, že "tam s ním přeci nejde, tak o co jako jde?". Stejně tak zcela nepochybně nafrněná blonďatá panička s loveckým psem na vodítku. "Vždyť ten pes je venku, ony ho jenom vidí, tak co na tom?" byla její odpověď na prosbu o to, zda by pejska nemohla přivázat o kousek dál. Tak dává tohle rozum? A přesně díky takovýmhle lidem jsme si museli dát asi tři pauzy. A protože odkopnuté děti nenapadne nic lepšího než vyprovokovat hned vedle ležící stádo ovcí, které začnou bečet jedna přes druhou, načež se už tak neklidný jaguár začne proplétat mezi řadou strachy zkoprnělých lidí v kleci, návštěva první skupinky ve výběhu se protáhla na dobrých 25 minut. A vlastně taky proto jsme po tří hodinové návštěvě odjížděli. 

Těžko říct, zda ošetřovatelé následně ukazovala ještě další zvířata, byť předpokládám, že určitě ano. Absolutně se ale nedivím, že se chystají zavést soukromé návštěvy. Alespoň nějak budou moct regulovat ty davy lidí, které jsme tam například my potkali. Jelikož v takovém počtu se klidná návštěva zvládnout nedá a ne každý se například dostane ke kontaktu se zvířaty, i když se o to všichni ošetřovatelé velice mile snaží. 

Návštěva Kontaktního Zooparku Zvole byla i tak nevšedním zážitkem, který rozhodně stojí za to. Zoopark můžete navštívit zcela zadarmo - vstupné je zde dobrovolné v podobě schránky na případné příspěvky od návštěvníků. Takže pokud se nebojíte orientace v mapě a poněkud pracného hledání nejen Zooparku, ale Zvole samotné; neváhejte ani vteřinu a domluvte si soukromou návštěvu v této maličké zoo. Nebudete toho litovat :)