Netradiční partnerská výměna aneb Když já na crossfit, tak ty na pole dance!

Ano, čtete správně. Já, která odjakživa brala crossfitery jako ty největší pozérský idioty na planetě. Předem se omlouvám... Můj přítel se jedním stal nějaký čas zpětně, a od té doby o tom nezavřel hubu. Jinak to napsat nejde. Neustále jsem jenom poslouchala, že tohle je sport všech sportů, a že nějakej můj pole dance tomu nesahá ani po kotníky. Po několikaměsíčním vymývání mozku mi jednou u večeře po jeho "Zítra tam je volné místo, tak tě přihlásím taky" přetekly nervy a štěkla jsem, že teda půjdu, když už mi s tím pak konečně dá pokoj. A tak jsem jednou v neděli šla. Přežila jsem to s tím, že jsem měla celé pondělí obtíže se hýbat, a to jsem měla večer ještě vlastní trénink. A tak on šel za trest o týden a půl zase na můj trénink. 

Můj postoj ke crossfitu byl celkem jasný od doby, co jsem v jednom takovém fitku dělala za barem. Blbeček jeden vedle druhého, s egem přetékajícím jejich postavu, byť s mozkem o velikosti křepelčího vajíčka. Jelikož mi ani jeden z nich nezavdal důvod myslet si o crossu cokoliv pozitivního, tak hold to tak dopadlo. Nenáviděla jsem to cvičení a ty lidi mi lezli na nervy. Pak s tím jednoho dne přišel Dan. Kousla jsem to, že teda fajn, když ho to baví. Jenže on nějakou chvíli nedokázal mluvit o čemkoliv jiném. To bylo pořád jenom crossfit - hokej - crossfit - jé miláčku ty jsi tu taky - crossfit. Když mě navíc začal přemlouvat, a pak mi dokonce ze srandy dal svoji starou permanentku k narozeninám, tak to už bylo moc. Jednou se tak stalo, že jsem s tím souhlasila. Sice nedobrovolně, ale poslouchat to další týdny byla děsivá představa. 

Šíleně jsem se tam bála jít a to mě nervovalo. Pokaždé, když jsem nějakou náhodou vlezla do fitka, tak mne neustále provázely pohledy typu Chudinka, asi zabloudila nebo Proboha to je střevo, potažmo Ta je tlustá, nemá ani boty Adidas, ani výbavu Reebook, vždyť nemá ani náramek měřící tep a kalorie! Já na cvičení nikdy nebyla, a v začátcích mě tohle pokaždé odradilo. Nesnášela jsem ty pohledy. Kdyby byl někdo ochoten mi říci, co třeba dělám špatně, tak v pohodě. Ale jenom to tupé všeříkající civění a fakt, že ve fitku jede každý sám za sebe - tedy pokud nepřijde rovnou ve dvou - to mi přišlo neúnosné. 

Na svou první hodinu do hradeckého The Gym jsem tak dorazila v dost načuřené náladě. Jednak proto, že k smrti nesnáším, když mě někdo nutí a ještě předem se mi směje do obličeje, jak to bude hrozně fantastický a sranda. Pak mě hned dorazilo, že tam byla hlava na hlavě; a i když jejich hodina skončila, půlka lidí tam lelkovala dál. Nestála jsem o tolik diváků. Vrchní trenér si o mě musel myslet určitě jen to nejlepší, byť jsem se ksichtila hlavně na Dana. Tělocvična byla maličká, a i když to tam teda příšerně páchlo potem, tak výmalba ve stylu street-art byla super. Rozcvička byla na pohodu, u protahování jsem dokonce zjistila, že jsem na tom líp než ti 4 kluci, co cvičili se mnou. Pak začal dril s kettlebellem, pro mě do té doby známým jen jako dělová koule. A do toho ještě angličáky. A to bylo teda všechno, vesměs jsem dělala jen 4 nebo 5 různých cviků a ty angličáky a klasický kliky. I přes to, že mi bylo řečeno, ať nehledím na ostatní a jedu si v klídku svým tempem, s nižším počtem cviků, byla jsem i tak na konci hodiny vyřízená. 

Druhý den jsem vše přiživila vlastním tréninkem a večer jsem se u Dana hystericky rozbrečela, jak hrozně mě bolely záda a stehna. Nedalo se to protáhnout, nemohla jsem sedět, nemohla jsem ležet. Trpěla jsem jako zvíře, ani mi v tu chvíli nebylo stydno. Tři dny jsem chodila jako důchodce, kterému seberete berli. Ale kousla jsem se a za týden a půl, ve čtvrtek, šla znovu. Chtě nechtě totiž musím uznat, že je to lepší a přijatelnější než cvičení ve fitku. Prostě mi u posilování vyhovuje, když mi někdo říká, co přesně mám dělat a kontroluje mě, zda to všechno dělám správně. Dokonce uvažuji nad tím, že bych jednou týdně chodila běžně. Zjistila jsem prostě, že na tom není nic hrozného. I když nijak zažraná a odvařená z toho nejsem a asi ani nebudu, ale uznávám, že to má své kouzlo.

Hned po tomhle jsem vzala Daniela a jeli jsme na můj trénink, na pole dance. Když seděl převlečený v šatně, vypadal dost přešle, jako by mu najednou došlo k čemu se uvázal. Když se postupně začaly trousit holky, začal se ptát, zda opravdu musí cvičit. Nedalo se říct, že by makal celou hodinu, spíš ji proseděl na žíněnce a jenom koukal...  Ale zkusil si pár věcí a měla jsem hroznou radost. Jednak proto, že to zkusil a neutekl;  druhak proto, že rovnou zkoušel věci, které my jsme zvládaly až po několika měsících (i když nutit chlapa dělat točky u tyče, za to by mě asi do smrti nenáviděl...); a za třetí ho to očividně bolelo a ráno měl na stehnech malé modřinky. To byla prostě slast pro duši, byť jsem na něj byla samozřejmě pyšná. Že prostě ho to bolí, že zakusil, že to není jednoduchý. Že udržet se jenom stehny ve vzduchu na tyči je dřina sama o sobě, a to je přitom teprve základ. A co mne taky pohladilo na duši bylo to, že jsme ten den zrovna zkoušely pády, mimo jiné triky. Vidět jeho šokovaný výraz, když jsem se proletěla po tyči dolů dobrý dva metry a bez obtíží nebo bolesti se nad zemí zastavila, to bylo pěkné. Alespoň tak viděl, že tyto dva sporty se sice srovnávat nedají, ale že pole dance není žádná sranda. A na památku má i video z toho mála, co jsem stihla zdokumentovat, které se momentálně stává hitem na Facebooku a on je za borce, protože šel a zkusil. Můj muž je prostě báječný :)

U nás ve studiu to dokonce vyvolalo vlnu hledání dalších odvážlivců a borců, se kterými by se mohla založit ryze pánská hodina! I když zájem nebude valný, o tom žádná. Dana už k tyči asi nikdy nedostanu :) Za takovou výměnu ale ta trocha srandy rozhodně stála a je to inspirace i pro Vás, dámy, které chcete svému muži dokázat, že Váš sport není o nic horší než ten jeho. Stačí na to mít koule - byť v tomto případu jsem šla do dost velkého rizika, že ten můj si je pěkně natluče 😀