Úniková hra: Dům duchů

Protože jsme únikovkám přišli hrozně moc na chuť a strašně nás začalo bavit zkoumat nové pole z oblasti skupinové zábavy; zase jsme se vydali do Prahy. Opět jsme zavítali do již jednou osvědčené The Chamber, tentokrát však na hru Dům duchů. Na tu jsme se těšili úž nějaký ten pátek, protože zkrátka slibovala mnohem větší vzrušení než ostatní. Přeci jenom, všude se píše o nejděsivější únikové hře v celé Evropě!

Po naprosto fantastickém zážitku na jejich Útěku ze žaláře (článek ZDE) jsme se natěšením přímo klepali. Podařilo se nám v časovém limitu jedné hodiny vyřešit duchařskou záhadu?

Příběh

Ten dům byl téměř půl století opuštěný. Všichni se od něj drželi dál, mnozí neměli ani odvahu se podívat do zatažených oken. Stigma, které si nesl, bylo moc silné.

Příběh posledních jeho obyvatel znal v okolí každý. Mladá rodina s dcerou zde našla svůj smutný konec – rok poté, co tragicky zemřela matka, vynášeli policisté z domu bezvládné tělo otce, jehož příčina smrti zůstala tajemstvím. Co bylo ještě horší, 6-letou dceru nikdy nikdo nenašel. Není divu, že do domu se od té doby nikdo nenastěhoval. Dokonce do něj od ukončení vyšetřování před 40 lety nikdo nevkročil. I jinak bezskrupulozní vandalové se mu vyhýbají obloukem.

Když Vám jednoho dne zavolá zoufalý dědic domu, který dům nutně potřebuje prodat, ale široko daleko není nikdo kdo by ho chtěl byť i zadarmo, víte, že je to práce přímo pro Vás. Jste totiž vyhlášení vyšetřovatelé paranormálních jevů. Váš úkol je nelehký – zjistit co se vlastně tehdy stalo, dům očistit a hlavně se vrátit živí a zdraví. Již brzy po zahájení vyšetřování a výslechu lidí z okolí zjišťujete, že tady půjde do tuhého. Tohle není duch babičky na půdě, tohle je něco mnohem, mnohem horšího….

Zážitek

Na úvod bych správně měla říct, že jsme svá očekávání odvíjeli od zážitku z předešlé únikovky. Že to bude strašně děsivý především kvůli nějakému tomu lidskému faktoru, který jsme tam zkrátka očekávali. Bohužel nic takového nás nezastihlo, ale i tak jsme si hru mimořádně užili.

Začátek byl zcela klasický. V recepci nám byla vysvětlena základní pravidla únikové hry jako takové, milá slečna recepční nám představila příběh hry a dostali jsme základní vybavení. To se tentokrát skládalo z dvou baterek a jednoho "duchometru", který indikoval přítomnost paranormálních entit, které by s námi nějakým způsobem chtěli komunikovat. Už jenom tenhle fakt, že tam očividně bude tma, světla nám kvůli paranormálním jevům budou problikávat a někdy nebudou chvíli svítit vůbec, a ještě se nás tam něco bude pokoušet kontaktovat mně osobně nahnal husí kůži. Takto vybavení jsme sešli do sklepení a nakoukli do otevřených dveří do komůrky, kde byla absolutní tma. Nikomu z nás se tam nijak zvlášť nechtělo, a když se za námi zaklapli dveře, v duchu se mi poněkud sadisticky vybavila proslavená hláška ze Saw - Let the game begin!

Samotný začátek hry byl příšerný. Nebo takhle, on byl skvělý! Ale příšerný byl ten pocit, že nevíte co máte čekat a jestli na Vás hned po otevření prvních dveří něco neskočí. Pod nohama skřípající prkna a sem tam prohnané duchařské zvuky tomu výborně napomáhaly. U prvního úkolu jsme se tak zasekli víc než kdybychom nad ním mohli přemýšlet s čistou hlavou, a nakonec jsme ho vyřešili víceméně náhodou. Strach nadále přetrvával, ale pochopili jsme, že se vlastně nemáme čeho bát a konečně začali uvažovat. Úkoly byly opět navazující a ani nám nepřišly nikterak složité. Přeci jenom se zde zřejmě počítá s tím, že jakmile se člověk trochu bojí, zahalí mu to čisté myšlení. Hrou jsme proplouvali velice ladně a svižně, na ničem jsme se vyloženě nezasekli tak, jak to u nás bývalo v minulých hrách zvykem.

Musím však uznat, že sem tam nás něco hrozně vyděsilo. Když máte někam strčit ruku a za něco zatáhnout, přičemž nevíte, co je na druhé straně a co tím vůbec spustíte. Když přijdete do místnosti a zničehonic se samo od sebe začne houpat křeslo. Když si sedáte ke stolu, chytáte se za ruce a provádíte seanci a najednou se to díky samo-pohybující-se minci stane nechutně skutečné. Když zadáte určitý kód a zničehonic vedle Vás spadne na zem obraz - zrovna u tohohle prvku jsme si všichni málem nadělali do kalhot! A pak, co mi přišlo nejhorší; když se vrátíte do prázdné místnosti a zničehonic na křesle sedí hadrová panenka. Abych to vysvětlila, horory s panenkami mi přišly vždycky nejhorší, právě kvůli tomu jejich namalovanému úchylnému úsměvu na tváři; takže při všeobecném pocitu Kde se tady sakra vzala? jsem strachy přestala dýchat jako první. O co horší bylo, že panenka byla součást dalšího úkolu, při kterém jsme všichni sledovali vstupové dveře a báli se, co přijde. Nebudu Vás však trápit dalšími detaily o jiných (a že jich nebylo málo!!) strašidelných prvcích hry, které byly naprosto fantastické a kolikrát tak hrůzu nahánějící, že my slabší kusy jsme těm silnějším zatínaly nehty do rukou.

Hru se nám povedlo dokončit v čase 47 minut a dokonce bez použití nápovědy. Konec hry nám však přišel tak neurčitý, že jsme stále hledali co se tím daným posledním aktem odemklo, dokud nám nebylo vysílačkou oznámeno Hele, už nehledejte, tohle je konec! Když se nad tím ale zpětně zamyslím, byl celkem logický (chichi). Vylezli jsme ven nadšení a opět nám trvalo nějaký čas, než jsme přestali přetřásat veškeré dojmy. I když jsme se všichni shodli na tom, že hře by výrazně pomohl opět nějaký ten lidský faktor, ideálně nějaká malá děsivá holčička co by na nás sem tam někde mrkla nebo se kolem nás nenápadně prošla či zjevila. Na závěr však mohu říct, že mistři z The Chamber nás nezklamali a naše druhá hra u nich byla zase famózní.