Dear Future Husband...

Relativně nedávno jsem se dostala do nepříjemné, nicméně v životě běžné situace. Partnerská krize prostě jednou zákonitě přijít musí, zvláště tehdy, pokud jste právě prodělali nějaké životně důležité změny a pětileté výročí Vám klepe na dveře. Dlouho jsem váhala, nakolik tohle ventilovat na veřejnost tak, abych neprozradila snad příliš a nedělala z toho přefouklou bublinu. Nakonec jsem to vzala jako takovou terapii psaním pro sebe a možné tipy a rady všem přítomným pánům (nejenom), kteří si třeba také myslí, že je ve vztahu nemůže nic překvapit. 

Varování: článek je pro vypíchnutí některých věcí v některých ohledech trochu přehnaný a proto třeba v polovině ohledů vůbec není z mých osobních zkušeností. 

Mnoho pánů mi dá jistě za pravdu v tom, že ženy jsou velice komplikovaná stvoření. Ano, jsme, a občas taky umíme být pěkně panovačné potvory. Každá z nás navíc ve skrytu duše touží být princeznou a zcela nepokrytě to závidíme všem svým kamarádkám, které to tak doma mají. Chudáci ti naši mužští to pak musí za své galantnější kolegy doma schytat. Nebo jsem se snad narodila do špatného století? Základní problém všech potíží ale nakonec beztak tkví v tom, že nás prostě neposloucháte a neumíte nebo nechcete číst mezi řádky. My si totiž takhle rády se slovíčky pohrajeme a pak máme za to, že jsme stejně průhledné, jako jste kolikrát Vy. 

A jaký je takový základní přehled, když to začne skřípat? Třeba právě po tom, co se po letech vztahu sestěhujete dohromady a najednou přijdete na to, že něco zkrátka nefunguje podle Vašich představ? 

Pozornost a vnímavost 

Dva naprosto základní atributy každého funkčního vztahu. Jako první dvě věci určitě většinu lidí napadnou květiny a klišé. Že ženy chtějí dostávat jenom květiny, chtějí je dostávat pořád a stojí to peníze. A taky to, že ženy denně řeknou průměrně dvakrát tolik, co muži, protože jim vše musí opakovat. Není to ale jenom o tom a tyhle dvě vlastnosti se navzájem doplňují. 

Jasně, každá z nás chceme mít doma chlapa, který si z nás nejenom sedne na zadek, ale také se s námi bude líbat v dešti a poběží za námi s pugétem růží až před letadlo, aby nám řekl, jak moc mu už teď chybíme. Dobře, možná bychom měly přestat sledovat romantické komedie... Nicméně pokud to vezmu v té ne-přehnané podobě, chlapi by tyhle věci rozhodně neměli podceňovat. Protože nic nenaštve ženu víc, než muž, který její hlasité protesty a prosby odmázne mávnutím ruky právě proto, aby ji náhodou nemusel vnímat víc, než je zapotřebí. Co by taky víc chtěla, že jo? My si sice také nezapamatujeme výkon motoru nebo sestavu fotbalového národního týmu, ale pokud mezi řečí plácnete, že se Vám fakt líbí místo kravaty mít motýlka, buďte si 100% jistí, že ho brzo dostanete. A je naprosto jedno, jestli to bude k narozeninám nebo jen tak, my Vám ho prostě koupíme, protože Vás máme rády a chceme Vám udělat radost. Zrovna tohle byste se od nás mohli také naučit - není nic horšího, než tohle neopětovat. A tak, když povíme, že bychom chtěly vidět Eda Sheerana na živo, tak nejenom že seženete nesehnatelné lístky, ale také seberete veškerou hrdost a galantně nás na ten koncert doprovodíte. A pokud by to bylo hodně velké sousto, není těžké nám do páru sehnat nějakou tu kamarádku, že?

Naprosto stejně ubíjející je třeba i takovéto předpotopní házení všech domácích starostí na ženy. Pánové, proboha, žijeme v 21. století. Jestli ještě jednou uslyším větu, že žena patří do kuchyně, budu bez milosti vraždit. A můj nejoblíbenější typ výmluvy? Nemáte na to čas. V dnešní hektické době nemá čas nikdo a na nic, ale s tímhle alibismem hodit všechny starosti na Vaši něžnou polovičku Vám vylouží leda tak plivanec do nedělního oběda. Především pokud máme stejnou pracovní dobu jako Vy a stejně tak máme i své zájmy, kroužky, sporty. Ruku na srdce, kdo by chtěl mít doma nějakou šedou myšku, která jenom svěsí hlavu a bude poslouchat na slovo. Byť i takové ženy se dají najít.. Ale to si radši sbalte kufry a nastěhujte se hezky zpátky k mamince.

Zábava, přátelé a rodina
Dost těžký oříšek především pro takové ty protiklady z opačných světů. Mne sice hokej vždycky například bavil, ale nikdy jsem nebyla zrovna příkladný hospodský typ. Sem tam vínečko s kamarády byla samozřejmost, ale do hospod jsme povětšinou nelezli z jediného prostého důvodu - všudypřítomný kouř. Ano, prohlašuji, že jsem nebetyčně ráda, že se v hospodách přestalo kouřit a teď mě půlka z Vás může klidně ukřižovat. A tak když přišlo na věc, rok jsem musela snášet právě tohle vysedávání v kouři u piva. V podnicích, kde dobré víno bylo bílý krabicák. Fujtajbl... Teprve když mi přítel představil svou hokejovou rodinu, začala jsem tyto večery s nimi vyhledávat. Byla s nimi totiž neskutečná sranda a spolehlivě můžu říct, že teď jsme velice dobrá parta přátel. Ovšem nalomit jeho, abych mu mohla představit naopak své nejbližší kamarádky a jejich manžele? Nemožné! Dobře, škrtám - letos se mi to konečně podařilo... Moje pointa je, že se toho prostě nemáte bát. Pokud se Vás Vaše milá ženuška nesnaží zatáhnout do příkladného slepičince, řekněte mi jeden jediný důvod proč by se ona měla neustále snažit omluvit Vaši další nepřítomnost bez toho, aby své přátele urazila.

S rodiči to bývá těžší. Nyní tedy doufám, že neurazím ani jednu z našich stran, ale je to zkrátka tak. Jo jo, je mi jasné, že až budu mít vlastní děti, pochopím to i z druhé stránky... Vyjít s cizími rodiči je občas sázka na divokou kartu. Nikdy totiž nevíte, co můžete čekat. Oba dva jste v 99% vyrůstali v trochu jiném režimu, než ten druhý, a přijdou Vám normální jiné věci. Stejné to pak je i s názory rodičů. Jak pak asi mohou dopadnout nějaké první pokusy o jejich společné setkání? My měli relativně kliku, i když půlky jsem z toho měla festovně sevřené, ale znám i pár takových, kteří to štěstí nemají. I tak se ale vyplatí snažit se nedělat zbytečné díry ve vzájemném vztahu, protože nikdy nevíte, kdy se Vám bude druhá strana hodit. Natož když potom přijdou děti. A babička, která s Vámi nemluví, tak ta Vám určitě nepohlídá...

A co je v partnerském vyžití nejdůležitější? Stále randit. Prostě nepřestat randit. Je jedno, jestli jste spolu pár měsíců, rok nebo už pěkných pár let. Co taky pořád doma? Vždycky si pak vzpomenu na tu nezapomenutelnou scénu z filmu Muži v naději, kde Polívka říká Macháčkovi "Když se ženská začne nudit, je zle!". Já když se rozhlédnu po našem bytě, tak vidím akorát hromadu úkolů, do kterých se mi absolutně nechce - utírání prachu, vytírání, vysávání, uklízení, žehlení a proboha hlavně se nedívejte do koupelny! Jak pak mám v takovém prostředí v klidu relaxovat? Taky chci někam vyrazit a chci to stylově. Chci aby na mne doma čekal tajuplný vzkaz s místem setkání a na posteli připravené červené šaty a, ach můj bože, ty černé boty na podpatku. I kdyby to měla být obyčejná večeře, tak ať je něčím neobyčejná a unikátní. Jojo, zase se příliš koukám na ty americký romanťárny... Ale když si vzpomenu, jak má kolegyně dostala květiny do práce od svého manžela - jak my, její jindy za-jedno-lano-tahající kolegyně, jsme zbledly závistí a pomalu to šly oplakat na tajno na toaletu; zatímco chlapi se jenom drbali na bradě, jakého to má jedna z jejich kancelářských krásek doma kádra... Jo, to je přesně ono.

Podpora, city a sex
Ne nadarmo se při svatebním obřadu slibuje v dobrém i ve zlém. Za život musí každý z nás překonat přehršel překážek, malých i velkých, a k tomu zkrátka potřebuje vědět, že má někde ten bezpečný úkryt. V mém případě to je jeho náruč, ty pevné svalnaté ruce, které mne k sobě přimknou a nepustí. V ten moment je prostě všechno v naprostém pořádku, byť zdánlivě. My ženské prostě chceme mít doma takovou náruč. Je naprosto jedno, že zrovna absolutně nepobíráte proč jsme rozrušené. Prostě nás vyslechněte a chlapsky nás ujistěte, že to všechno bude dobré. Protože jestli nám na to odvětíte cokoliv ve smyslu Proboha co děláš nebo To nic není, to já jsem zažil...; tak se ráno vzbudíte akorát tak s pěkným monoklem. Natož pak pokud máme svoje dny. Abyste věděli, je totiž naprosto v pořádku, že nás rozbrečí mrtvá moucha nebo tikající hodiny. Prostě je. A od Vás se očekává buďto úsměv a slova Ty můj malý blázínku, popřípadě ta největší možná Nutella, kterou po nás hodíte ideálně spolu se sáčkem piškotů a Bridget Jonesovou a počkáte, až si spravíme náladu. A zkus mi ještě jednou zakázat koupit si čokoládovou Haagen Dazs v akci!!! 

Je to trochu přehnané, ale i když jste ve skrytu duše zamrzlý ledový pařez, tak se občas hodí ta ošemetná slovíčka lásky. My to prostě chceme v nějaké formě slyšet. Nemusí to být zrovna to, že nás milujete, protože to se samo sebou časem oposlouchá - tedy za předpokladu, že to je Vaše jediné vyjádření citů. Ale proč byste nám čas od času také nemohli říct, že nám to sluší. A nemusí to být zrovna tehdy, když se fintíme, abychom se Vám či sobě pro jednou zalíbily (tedy ano, i tady je to víc než vhodné). Ale může to být i v ten moment, kdy vylezeme provlhlé ze sprchy, s vlasy mokrými a zamotanými v ručníku, se smytým líčením. Chraň Vás ruka páně nám i ve srandě říct, že jsme tlusté. Nejenom, že nám tím dost podrýváte sebevědomí, zvlášť když nejsme sportovní typy a hubnout se snažíme; ale také nás to dost raní a zamrzí. K čemu bych to jenom přirovnala... co kdyby se Vám Vaše žena snů (od Megan Fox, přes Angelinu Jolie až po co já vím koho, hlavně že je jako lunt a mát trojky prsa) vysmála, že ho máte hrozně malýho a stojí to s Vámi za prd? Kolikrát stačí nás prostě jen tak líbat a nemusí po tom nic následovat - holky, ruku na srdce, tohle fakt postrádáme. A že jste muž činu? Dobře, to si klidně buďte, ale myslí si to i ona? Protože ona to fakt v tom, že si výjimečně neuprdnete nebo naopak se o tyto plyny zas a znovu podělíte, žádné projevy lásky nenajde. Nikdy.

A to bych nebyla já, abych si nerýpla i do takové okázalosti, jakou je sex, že jo? Ale jak vždycky říkával můj doktor, sex je radost. Takže a zvláště po letitém vztahu... Sex není ani povinnost a ani automatika. Tedy, u některých pánů možná ano... Prostě to musí být pořád stejně vzrušující, jako na začátku. Nebo aspoň se tomu zkuste přiblížit. Je mi jasné, že časem se prostě jeden druhému okouká, ale chyba je brát to tak, že to tak má být. Protože nemá. Nebo aspoň to je moje přehnaně romantická představa. Od čeho pak existují všechny ty lechtivé věcičky, kterými můžeme naše postelové soužití oživit? Anebo si na sebe prostě jednou udělat skutečnou chuť a tyhle hrátky nebrat jako vztahovou nutnost. Protože není nic asexuálnějšího, než jí tam automaticky vrazit ruku a očekávat, že v ten moment nejenom vyletí do nebes, ale ještě Vám nakrásno za ty dvě minuty blaha poděkuje. Že takhle fungujete Vy je v některých ohledech super, ale s námi je to prostě složitější. Deal with it... 



Na závěr bych tak chtěla vypíchnout jednu nejdůležitější věc. Mluvit spolu. O všem. I o tom nepříjemném. Sama sice také zvládám odpovědi typu Nic mi není a dál se tvářit fakt naštvaně více než bravurně, to jsou kolikrát přímo oskarové výkony! Ale pokud se někam chceme společně posunout, tak je zapotřebí si to říct. A je zapotřebí, aby druhá strana poslouchala, vnímala a pořád nás milovala. Protože jenom tak po tom všem můžeme říct Ano, ty jsi skutečně celý můj život, upřímně tě miluji a bez tebe už by to zkrátka nebylo ono. 

PS: Ano, ani my ženy nejsme dokonalé. Ale o tom se prostě nemluví a tečka.