Vánoce čtyřikrát jinak

Letošní Vánoce jsem poprvé za život strávila celkem netradičně. V rámci tří dnů jsem je oslavila hned čtyřikrát. Celoměsíční starosti se sháněním, balením a předáváním dárků vyprchaly během několika málo hodin s nejbližšími. Přežili jsme to ve zdraví - byť o několik kilo těžší, přecpaní bramborovým salátem zase na další rok a s nutkavou potřebou alespoň jeden den nepotkat žádné lidi. 

A i přesto, že se říká, že každé Vánoce jsou v jádru stejné, musím říct, že ty letošní verze mne v každém slova smyslu překvapily, dojaly a rozesmály. Několikrát.

Vánoce číslo 1 - u Danových rodičů

Vánoční maraton jsme zahájili již 23. prosince u Danových rodičů. Byla jsem hrozně zvědavá, jak moc se budou lišit od Vánoc u nás doma, na které jsem za ty roky zvyklá. Danova maminka je neuvěřitelný přeborník ve zdobení - takže ačkoliv jsem až do otevření dveří neměla vánoční náladu, po spatření prostřeného stolu se ve mne přeci jen ta první vánoční jiskra zažehla. Rozžehla se o to víc, když jsem od Danova tatínka takřka ihned dostala dvojku vychlazeného bílého. Jeho táta je prostě super... Večeře byla poklidná. Byť jsme neměli klasické vánoční menu, ale plátky vepřového a šťouchané brambory; pořád jsme to zapíjeli šampaňským a těšili se ze slavnostního večera. Po jídle jsme se všichni společně přesunuli do obývacího pokoje ke stromečku a začala hádka o nejmladšího. Nejmladší rozdává, což jsem byla já, ale já byla host. Tak to po několika minutách debatování padlo na Dana. Po jednom nám předával dárky a my je postupně vybalovali. Jak už jsem říkala, Danova maminka není jenom mistr kreativity, ale také mistryně drobností. Dárků se tak sešlo mnoho a u některých jsme se i nasmáli. Třeba u našeho dárku Danově mamce, což byla mikina s klokankou přímo dělaná na umístění kocoura. Chudák jejich Chloupek, kterého jsme nelenili chytit a mikinu otestovat... S Danem jsme si naše dárky rozdělili napůl a tento večer si navzájem dali ty menší, abychom se měli 24. ještě na co těšit. I tak byla ale radost na místě. Na co totiž Dan vůbec nesázel byla moje radost z vlastního hokejového dresu s mým jménem a jeho číslem HC Náchod. Konečně budu po letech ta správná fanynka!! Čas utíkal jako voda a my jsme se čím dál víc nedokázali pohnout, jak jsme byli všichni přecpaní. I s vyvaleným pupkem ale můžete zažívat famózní pocity absolutního svátečního štěstí. Tak skončily mé první "cizí" Vánoce... 

Vánoce číslo 2 - u mých rodičů

Vánoce u našich byly pro mě samozřejmě stěžejní. Návrat k rodičům, ke zvykům, k maminčině kuchyni. Už od probuzení jsem navíc měla tu správnou vánoční náladu vhodnou na 24. prosince, jako už od dětství, a nemohla jsem se k rodičům dočkat. Ryze vánoční idyla na mne dýchla hned po příchodu, kdy mamka šílela v kuchyni, zatímco se táta rozvaloval na gauči a čekal na příkaz k jídlu. Musela jsem se nad tím pousmát. Vánoční menu bylo jasné - nejprve slepičí polévka s játrovými knedlíčky následovaná řízkem a bramborovým salátem. Praskali jsme ve švech. Tradičně jsme si pak zazvonili zlatým zvonečkem a šlo se na dárky. Rozdává nejmladší - tentokrát skutečně já. Zaplula jsem pod stromeček a s úsměvem předávala jeden dárek za druhým. První radost na sebe nenechala dlouho čekat. Musím se letos pochválit, protože mne se třeba všechny dárky fakt povedly (samolibost sama). Mamka měla letos navíc fantasticky lenivý nápad, kdy zabalila vícero dárků do jedné krabice. Zprvu jsem to neuznávala, protože přeci jenom, víc dárků je víc rozbalování a víc napětí, ale ve finále jsem to celkem ocenila, když jsme to pak převáželi domů. Rozbalování dárků s rodiči byla celkem rychlá záležitost, ale rozhodně krásná. Pomalu každý rok si těchto chvilek u stromečku cením víc a víc. Ty pravé Vánoce začaly s příchodem bráchy s rodinou. Malé děti dodají Vánocům to správné kouzlo. Papír létal vzduchem na všechny světové strany! Moje pětiletá neteř mne teda naprosto odrovnala po tom, co vybalila knížku na elektronickou tužku (co já vím...) a s pokrčenými rameny si jen nudně povzdechla a zeptala se, jestli pro ni nemám něco jiného. V pěti letech! A to mé švagrové stihla ten den ještě říct, že to jsou její nejhorší Vánoce v životě, když si musela uklidit pokojíček. Kam ten svět spěje... Oproti tomu můj dvouletý synovec je pořád ta ryzí dětská raketa a vybalená mašinka Tomáš byla hitem večera. Tak jako tak jsme si s dětmi vyhráli po zbytek večera snad se vším, co pod stromečkem našly. To bylo krásný. Večer pro nás skončil ale úplně stejně, jako ten předchozí - přecpaní a přepití jsme se sotva odkulili. A to nás ještě čekala půlnoční! 

Vánoce číslo 3 - u mých příbuzných

25. prosinec byl pro mne vždycky ve znamení širšího příbuzenstva. Po obědě jsme se tak letos mimořádně i s Danem sbalili a vyrazili směr vesnice. Naše první menší zastávky byly hřbitov a naši chatařští sousedé. Poté už se vyrazilo směr Miletín, kde jsme se setkali s rodinou z máminy strany. Vzhledem k tomu, že mamka je nejmladší z pěti sourozenců není ani třeba dodávat, že bychom lehce trumfli i slavné Hujerovi. Ještěže si nemusíme kupovat dárky... Letošní účast však byla až překvapivě slabá, sotva nějakých 20 lidí, ani to snad ne. Se svojí neteří přes koleno jsme si dělaly srandu, jaká jsme ale emancipovaná rodina, když chlapi seděli v jednom koutě na suchu, zatímco ženy vesele popíjely a nemusely řídit. Měly jsme to krásně zařízené. A protože jsme prostě ženské, náš koutek hučel jako příkladný slepičinec! Sama jsem z toho měla za chvíli vyhoukanou hlavu a to ani nemluvím o Danovi, který to zažíval poprvé. Chlebíčky střídalo cukroví a jablečný štrůdl, šampaňské teklo proudem a my jsme hromadně vršili jednu historku na druhou. Odchod jsme zakončili stylově tím největším smíchem, když jsme spolu se sestřenicí řešily, jak by to bylo super jmenovat se Grospič... 

Vánoce číslo 4 - s Danovými příbuznými

25. prosinec není znamením širší rodiny jenom pro mne, ale i pro Dana. A tak hned dopoledne toho dne jsme měli na návštěvě Danovu babičku a tetu s rodinou. Netradičně jsme si sníh zimu venku zpříjemnili vzpomínkami na léto a promítáním fotek z naší letní dovolené. Poté jsme se hromadně přesunuli na oběd k Danovým rodičům. Tolik lidí jsem u nich už dlouho nezažila, pomalu jsme si ani neměli kam sednout. Bylo to ale moc fajn, posedět takto společně a pojíst. Byly to takové malé Vánoce bez dárků. Mám moc ráda velkou rodinu, když se sejde... Poté nás vyzvedli naši a jelo se. Večer po návratu pro nás ale den nekončil, naopak jsme se ještě zastavili u Danovy druhé babičky a druhé tety s rodinou. Což po naší rodině byly hned druhé hlasité Vánoce. Aspoň byly stejně veselé a bezprostřední. Vtip střídal vtip a já se smála od začátku do konce. Dostali jsme pak něco malého od Ježíška, od Danovy babičky malou výslužku a mohli Vánoce prohlásit za ukončené. Domů jsme tak přijeli naprosto vyčerpaní, přejedení, přepití a s náladou vyvalit se akorát tak na gauč k televizi. Což bylo fajn, protože dávali Sám doma 2 a my se u toho ještě krásně v objetí zasmáli.

A pár slov ke konci roku, protože jsou Vánoce... 
Jak asi tušíte, tohle je poslední článek letošního roku. A já mám pro Vás všechny, kteří jste se dočetli až sem, jedno velké DĚKUJI! :) Děkuji za to, že jste, že mne v psaní podporujete milými osobními komentáři a sledujete mne. Zpočátku jsem svůj blog brala jako miniaturní hobby bez výhledů a proto o něm mělo povědomí jenom několik málo lidí z nejbližšího okruhu. Když mne právě Dan přivedl na nápad vytvořit mu vlastní facebookovou stránku a rozšířit o něm povědomí, zpočátku jsem byla hrozně skeptická kolik zlých jazyků najdu. A musím uznat, že jsem překvapená - nejen, že se žádný takový zatím nenašel, ale ta čísla návštěvnosti a přečtení jednotlivých článků mne dostávají do kolen. A mám z toho samozřejmě obrovskou radost. Psaní mne odjakživa bavilo a právě Vy mne posunujete dál a k lepším výkonům. Témata na psaní nakonec hledám všude možně a pokaždé se snažím o co nejosobitější styl - objektivně drzý a sarkasticky komický. A Vás to překvapivě baví! A to mne o to víc těší :)

Takže ještě jednou děkuji za to, že tu jste a přeji Vám ten nejkrásnější konec roku 2017 a ještě krásnější vstup do toho nového! :)