Vystoupení studia Intimate aneb Indiánka na scénu!

Je to tak - i naše pole dance studio zakončuje školní rok červnovým hromadným vystoupením svých talentovaných žen. Do Pardubic se tak sjedou nejenom nadšenkyně tyče, kruhů, šál či acro yogy; ale také jejich nejbližší, přátelé a kamarádi a společně naplní Kulturní centrum Hronovická na dvě hodiny živou zábavou a údivem. 

Já se letos této akce zúčastnila úplně poprvé a jak jsem byla nervózní, tak jsem byla na samotném konci hrozně nadšená! A příští rok do toho vlítnu znovu s ještě větším nasazením!!

Celé to mohlo odstartovat někdy v únoru, kdy jsme se dozvěděly o tématu letošního představení. Tím byly knihy. Slovo dalo slovo a velmi rychle jsme se v naší malé skupince 4 praštěných bab shodly, že do toho určitě jdeme. Výběr knihy byl ale velmi drastickou záležitostí. Každá máme nějaké své favority a ve snaze vymyslet něco fakt dobrého jsme kupily nápady jeden přes druhý. V první chvíli už to vypadalo, že s knihou Lady Fuckingham (Oscar Wilde) máme vyhráno - dokud jsme to s vidinou skládání samotného příběhu na tyči pro jistotu smetly ze stolu s tím, že máme ještě nějakou důstojnost. A tak to nakonec vyhrála ta největší klasika knih i filmů. Vinnetou.

Namísto prvních tréninků se rozjelo kolo stříhání hudby, kdy jsem do zblbnutí sedávala u počítače se sluchátky na uších a několika holkám dávala do kupy ten perfektní mix. Vůbec mne to nestálo bezpočet nadávek na samotné dýchání bývalého partnera nebo vyrvané vlasy a do krve ožrané nehty pokaždé, když se mi nepodařilo se strefit přesně tu pravou piko-sekundu skladby pro plynulé napojení další. Naši hudbu a hudbu z prvního představení Hamleta jsem tak za chvíli znala tak brutálně dokonale, až mi pak na prvních trénincích lezla krkem.

Co čert nechtěl, díky tehdejšímu psychickému stavu mé titěrné osoby jsem se snad poprvé za celou svoji tyčařskou "kariéru" dostala do stavu naprosté marnosti a maximální frustrace. Do vystoupení jsme si každá hodily prvky, ve kterých jsme si naprosto jisté a věděly jsme tak, že se nemůže stát nic zlého nebo že bychom to nedaly. Ale já zničehonic nedokázala udělat ani ty nejjistější prvky, jaké jsem kdy dříve zvládala. Klouzala jsem se, padala a klouby mi dávaly najevo, že mi není 24, ale minimálně 75. Když jsem to pak schytala i od své trenérky, neměla jsem daleko k hysterickému pláči ještě ve studiu (ale chytře jsem si počkala až domů do vany). Celé věci nepomáhalo ani to, že jsme kvůli časovým možnostem nás všech scházely v 9 večer v den, kdy jsme od 6 měly běžný trénink. Takže vyčerpání by se ten den dalo krájet. Díkybohu se pak asi týden před vystoupením něco konečně zlomilo a já začala opět vesměs normálně fungovat - byť za pět minut dvanáct.

                      

    

Čas neúprosně letěl a zničehonic bylo 23. června, den vystoupení. Do Pardubic jsme přijely již brzo dopoledne, abychom se se všemi ostatními stihly sladit na ten velký večer. Dvě kola generálek, kde jsme se vzájemně podporovaly a sledovaly, tleskaly a výskaly, některé dokonce chvílemi křičely smíchy. Ať už se jednalo o sólo vystoupení, ve dvou či v několikačlenné skupině. Největší úspěch pro nás samozřejmě byla dětská skupinka a jejich Sněhurka. Pro mne to bylo po 6 letech nostalgickou vzpomínkou návratu na prkna, co znamenají svět, byť tentokrát to nebylo francouzské divadlo a na jevišti jsem strávila sotva pár minut. O to víc mne potěšilo, že jsem se tak nějak shodou náhod nasáčkovala do dalších dvou vystoupení. V Hamletovi jsem na začátku přinesla mrtvolu a v Obrazu Doriana Greye polovinu vystoupení ztvárnila právě Dorianův ještě neživý obraz. No, co si budeme povídat, velká hvězda ze mne asi nebude byla jsem sakra velká hvězda!

Před začátkem vystoupení jsem už namalovaná vykoukla na chodbu kulturáku a počet lidí mě zarazil. Prohodila jsem pár slov s kamarádem a později i s rodiči a už už běžela zase do zákulisí. Zvláštní bylo, že jsem si celou první polovinu vůbec nepřišla nervózní a přitom s tím, jak se mi hrozně nedařilo na trénincích jsem se zákonitě měla přímo hroutit. Na začátku druhé poloviny jsme se již převlékaly a pilovaly kostýmy do poslední dokonalé tečky, a i tak jsme se stihly ještě na dvě čísla podívat z balkonu. Pozorně jsem hledala všech svých 5 přítomných podpor a i když jsem z dálky se slabými brýlemi našla jen jednu, zahřála mne u srdíčka. V ten moment jsem věděla, že nic nezkazím. Namísto obrovského stresu jsme tak v euforické náladě v zákulisí pařily s holkami na Prodigy (kousek hudby z vystoupení My děti ze stanice ZOO). Následovalo vystoupení naší mladé krásné mistryně, pak už jen nádech, výdech a jelo se.

Sotva jsem uslyšela první noty výpravné sklady z Vinnetoua a viděla, že Marťa coby Olda Shatterhand sklidila po první otočce na spinu potlesk, usmála jsem se. S Juditou, se kterou jsem ztvárňovala nesmrtelné duo Nšo-či a Ribany, jsme ze zákulisí sledovaly, jak si vedou holky na scéně ve svém úvodu. Promyšlené jsme to měly vskutku příběhově - Olda se vydá na Divoký západ, kde po chvíli narazí na Vinnetoua, nejprve se seřežou, hodí po sobě nějaký ten tomahawk, načež se rituálně říznou a stanou pokrevními bratry. V ten moment měl přijít zlatý hřeb, kdy nejprve Nšo-či a poté i Ribana vyrazí na scénu coby indiánské svůdkyně a každého z nich si odlákají svým šarmem pryč. To vše završila naše trenérka Vlaďka jako Inču-čuna a její dýmka míru. Judita si svou roli sex Nšo-či neskutečně užívala, což bylo hrozně paradoxní pak ve srovnání se mnou - se svými "svůdnými" pohyby jsem si vedle těch jejích zcela přirozených přišla jako postižený vorvaň. Ale! Nedá se říct, že bychom si to každá se smíchem a úsměvem neužila. Šťastně jsme si po finálním přeletu jeviště na dřevěných koních padly kolem krku a radovaly se, jak jsme nic nezkazily a jaký to mělo úspěch. 

Co se týče mne, celé jsem si to neuvěřitelně užila - cestu do Pardubic s holkami, celý den generálek a srandy, samotné vystoupení a nakonec i parádní jízdu zpět do Hradce. Obecně pak z našeho vystoupení jsem byla konečně nadšená - což bylo co říct, protože až do té doby jsem sama říkala, že oproti všem ostatním tam zrovna já nic velkého rozhodně nepředvádím. Úsměv na tváři mi držel ještě celý následující týden a nejvíce mne to pak potěšilo od rodičů, kteří mne za ty roky co se pole dance věnuji viděli úplně poprvé. Po tom, jak moc jsem se na trénincích bála, že to zkazím a jak jsem si to ve finále užila, jsem odjížděla z Hronovické s jasným slibem - příští rok do toho jdu znova! :)