Jeden citový výlev aneb 25 na krku

Tak už i na mne to padlo a já se v sobotu dočkala svých 25. narozenin. Jeden by si řekl No a co, tak jsem zase o rok starší. Ale já ne. I když to nejsou zrovna kulatiny, nedostanu žádnou speciální občanku ani nezlomím další zákon; tak čtvrt století beru jako takový zlom mého dosavadního života. Už hold nejsem malá holčička a ačkoliv se  to zdá až nemožné, tak tíha dospělosti a změn na mne padla hned v tu sobotu.

Nárazovou vlnu dospělosti jsem čekala hned po státnicích, nejdéle však s přechodem do té zodpovědnější práce na plný úvazek. Nepřišlo to - možná i díky tomu, že moji kolegové jsou občas stejně praštění pubertou, jako já sama. Poslední dobou se ale udála spousta změn, ať už rozchod po dlouhých letech, první větší pracovní projekt nebo samostatné bydlení; a tak to na mne nějak začalo doléhat. Pocit dospělosti a zodpovědnosti, váha života a budoucnosti. Svému okolí jsem minimálně dva tři týdny musela už lézt na nervy, protože jsem neustále remcala, že už budu stará a jak je to hrozný, že už mi potáhne na 30. Upřímně vzato jsem neustále bloumala nad tím, kam vlastně směřuji. Co teď v životě mám a nemám, co bych chtěla změnit, kam bych se chtěla dostat. Pětiletý milník mne semlel a vyplivl jako nedochucený tatarák. A protože momentálně nemám zrovna bohatý sociální život, blížící se narozeniny mne tížily ještě víc.

Poslední rok má drtivá většina mých přátel a známých takový skvělý nešvar a tím jsou svatby a děti. Všichni se berou a všichni zadělávají na potomky. Dokud to byli mí starší kamarádi, tak nějak jsem to ještě nevnímala. Když se to pak ale přehouplo do kategorie stejně starých a mladších, už mi to začínalo lézt na nervy. S představou reálné Bridget Jonesové jsem si po večerech otevírala lahev vína. Zvláště pak po tom, co jsem zůstala sama a 80% mých kamarádek otěhotnělo. Všichni si tak nějak žijí své šťastné životy, berou se a plodí potomky, zatímco já se zuby nehty snažím udržet při životě zbylé dvě květiny a každý večer usínám v objetí s druhou peřinou.

Mé narozeninové ráno začalo tím, že jsem zlámaná z předešlého sjíždění Orlice sotva vstala z postele a polovina kloubů na protest hlasitě zakřupala. Ještě pár let a přihlásí se o slovo i artróza... Narozeninové dny většinou miluji, ale ten letošní mi tak nějak lezl na nervy. V takové dny Vám totiž spolehlivě dojde kolika lidem na Vás doopravdy záleží a mé číslo se zase o podstatnou část smrsklo. Kamarádi... Den jsem strávila s rodinou v Královédvorské ZOO, což samo o sobě bylo pro mne symbolické, protože jako malé dítě jsem tam trávila pomalu každý druhý víkend. Všechno probíhalo hladce dokud jsme nenastoupili do Safari busu. Mladá rodina přede mnou se na sebe neustále culila, předávali si mezi sebou tu nejrozkošnější rezatou holčičku, ona se hlasitě smála a on se na ni díval, jako by byla jediná žena na světě. Ta láska z nich tak čišela, až jsem se velmi statečně rozbrečela mezi všemi těmi dětmi a antilopami. Hrdinka roku... 

Narozeninovou náladu mi spravili jenom mí skvělí kolegové. Ještě před tím pocitově nárazovým zestárnutím jsme strávili noc v Týništi nad Orlicí, odkud jsme druhý den řeku sjeli na pálavách. Byl to více než příjemný únik z reality a i díky kolegovi, který se s námi zároveň loučil se svobodou, jsem zažila svoji první spontánní a vlastně hrozně krásnou oslavu narozenin pod širákem s padajícími perseidy. Po víkendu, kdy jsem do práce přišla celá zdrbnutá a s borůvkovým cheesecakem, mi nachystali tak milé překvapení, až jsem tomu ani nemohla uvěřit. Obecně se u nás v kanceláři tolik narozeniny neřeší,  většinou se to smázne prostě dárkem a gratulací. Mne ke konci dne z recepce zavolali, že tam mám balík. Říkala jsem si jak je to možné, že přeci nic nečekám. Přišli s malou rozkošnou kyticí růží s připíchnutou krabičkou a  vzkazem. Nejprve jsem se zalekla od koho přišla, dokud jsem na papírku neuviděla nápis Tvoje banda kreténů, což je takový náš interní vtípek. Když jsem se pak vrátila do kanceláře už tak se slzami na krajíčku, moje místo bylo poseté balónky. Začala jsem se šťastně smát a ano, dokonce i tak trochu brečet, zvlášť když mi pak jeden po druhém přišli gratulovat.

Každopádně přes tyhle 4 dny jsem doslova cítila, jak jsem najednou tak nějak zestárla. Že i takové to studentské dětství je najednou definitivně pryč. Po letech juchání mi došlo, co bych vlastně od života chtěla. Jistou práci a kariéru v týmu tak skvělých lidí, jako mám teď. Milujícího muže, pro kterého budu na prvním místě. Rozkošného chlapečka, kterému bych snesla k nohám celý vesmír. Po letech juchání mi došlo, na čem v životě skutečně záleží. Že už nesejde na tom, jak druhý vypadá, ale na tom, jak moc si spolu rozumíte. Že nezáleží na tom mít v práci především balík peněz, ale že je důležité, aby Vás práce bavila. Že nesejde na tom, kolik máte kamarádů a jak velkou partu lidí máte kolem sebe, ale že to musí být ti správní lidé, kterým na Vás skutečně záleží. A pak především, že žijeme jenom jednou a měli bychom si to vychutnat, každičký den, a jak moc je pak důležité se umět radovat z maličkostí.

A tímto sentimentem bych chtěla tohle mé blekotání zakončit. Za pět let si to otevřu celá vypelichaná životem se třicítkou za sebou a můžu jen doufat, že se budu mít lépe než teď :)