Rande? Ne, děkuji, dám si víno.

Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že najít v 25 letech zodpovědného chlapa tak nějak alespoň trochu podle představ bude tak složité, asi bych se mu vysmála. A smála bych se tak dlouho, dokud bych nepadala ze židle, protože to pro mne bylo vždycky něco nepředstavitelného. Vždyť někoho potkat je TAK jednoduché.

No a ono hovno…

Být singl je nějakou dobu rozhodně skvělé. Jste najednou páni svého vlastního času i života, nemusíte na nikoho brát ohledy a naopak si všechno řídíte sami. Zvlášť pak pokud bydlíte sami. S nikým se nemusíte prát o záchod či místo v koupelně, ovladač od televize i xBoxu je jenom Váš a nikdy Vás po příchodu domů nepřekvapí parta lidí v obýváku, když zrovna toužíte mít večer chvilku klidu. Být sám je chvilku hrozně fajn i proto, že večery o samotě trávíte pouze se svojí hlavou a myšlenkami, což Vám pak může přinést i docela překvapivá zjištění týkající se vlastního života a jeho cesty. Hledáte se a poznáváte. Nebo Vám z toho všeho pak naprosto jebne a naordinujete si pět tréninků týdně ve snaze se sebou konečně začít něco dělat. I to se stává těm nejlepším z nás... 

Ale časem přeci jenom začnete hledat někoho dalšího, někoho nového s kým byste se zase mohli dívat na filmy zabalení v dekách v objetí a popíjet u toho víno. Nastává tady ta nejdůležitější otázka ze všech – proboha kde mám potkat někoho nového? Jistě, běžně se rozhlížíme po známých místech, na kterých se nejčastěji vyskytujeme. Ale v zaměstnání už jsou jaksi všichni použitelní pod čepcem nebo s dítětem, na pole dance moc chlapů nechodí (a když už tak by asi zrovna nehledali ženu), mezi svými sousedy nepotkáte nikoho mladšího 45 let a oslovovat někoho v supermarketu u jogurtů je poněkud mimo mísu. Co Vám tedy zbývá? Tedy krom toho, že si otevřete lahev vína a budete plkat nad tím, že se z Vás časem určitě stane stará panna, protože jste přibrala jako prase a o Vaši nahou krásu nikdy nebyl zrovna zájem. 

Moje první rande byla taková souhra náhod. Představte si to. Jedete s kolegyní na Kunětickou horu na festival a netěšíte se na nic jiného, než jak si v parném letním dni dáte pořádně vychlazené pivo a navečer si užijete koncert své oblíbené kapely. Jenže to by se na Vás od vedlejší deky nesměl celý den dívat kluk s roztomilým úsměvem a Vaše kolegyně by nesměla být posedlá touhou Vás s někým dát dohromady. A tak si na konci dne přeci jenom vyměníte číslo a chvějete se vzrušením, protože jste krom doktora nebo pojišťovny své číslo už hezkých pár let nikomu nedala. Jenže s odstupem času zjistíte, že daný chlapec je o tři roky mladší (je to prostě věc jiných názorů), voják (nic proti, ale tohle povolání do mé představy absolutně nepasuje) a ještě ke všemu z Pardubic (z těchto tří kritérií je toto zaručeně tím nejhorším!). Nicméně o poprvé se vždycky říká, že stojí za prd, a tohle vlastně takové poprvé bylo, že ano? Každopádně když si mne po tomhle našli na různých sociálních sítích ještě tři další vojáci, začala jsem si říkat, jestli někde nemám uvedenou úchylku na zelenou…

Jak čas plyne tak si říkáte, čím byste ho tak moli zabít a začínáte být poněkud zoufalejší. Už historicky jsme měly s kamarádkou takový hezký zvyk, že když nám po šesti hodinách v baru došla témata k povídání, ale stále jsme měly co pít, otevřely jsme seznamovací aplikaci Tinder a jen tak ze srandy mezi sebou hodnotily. A že jsme se kolikrát fakt od srdce nasmály - třeba jak někoho může napadnout dát si do úvodu o sobě větu "Troufneš si mi uvařit kafe nahá?"... Časem mne ale napadlo proč si to neotevřít doma poprvé tak trochu vážně, byť se mi to příčilo, protože pointa celé aplikace je jako pultovní prodej masa. První ohlasy na sebe ale nenechaly dlouho čekat, a když pominu několik výzev k nezávaznému sexu (kategorické ne), dvě ve stylu „tak buďme teda nejdřív trochu kamarádi a pak si vrzneme“ (proboha proč? Ne!) a jednu k nezávaznému seksu (Kristova noho!!), tak z toho asi dvě rande kápla – jedno s vojákem, který mi už na schůzce řekl, že mu zelená mozek a vlastně hledá jenom milenku; druhé s mladým podnikatelem z Prahy, který se více než o mne zajímal o historii a jmění rodiny, protože co kdyby náhodou měl možnost nějak expandovat do Hradce. Jako… cože?!

V mezičase se snažíte dohnat veškeré sociální kontakty, které jste v posledních letech z nejrůznějších důvodů zanedbávali. Vyhrabete staré kamarády, zajdete na skleničku s bývalými spolužáky, proklepnete i kamarádky zda nemají něco použitelného po ruce. A opět přijdete akorát na to, že všechno je to přebrané, zadané, ženaté, nebo že to ještě stále nevylezlo z puberty. Rozjede se v podstatě to samé kolečko, jenom v jiných barvách, protože ty lidi už přeci jenom trochu znáte. I když... Jeden po Vás chce nejprve vztah, ale když nepřeskočí jiskra tak alespoň ten sex. Druhý chce zase jenom pohodu a nezávaznost, protože pak na půl roku odlétá do Asie. Uznávám - tohle je oprávněný důvod. Třetí Vás tak dlouho tahá ven na skleničku, dokud po drobných na oko drahotách nesvolíte, aby Vám pak zamrzl úsměv na tváři v ten moment, kdy se víc než o Vás začne zajímat o Vaši kamarádku a hledá tipy, jak by ji sbalil. A to celé završí další, který si s Vámi sice domluví rande, ale pak se pro jistotu už ani neozve. Tak to si ze mě, pánové, děláte srandu ne?

Všichni mi říkají, jestli nejsem náhodou zbytečně náročná. Co čekám, že mi do klína přistane někdo naprosto perfektní a nebude mít jedinou vadu? Jani, nebuď naivní. Nejsem. I když pořád věřím na pohádku s bílým princem moderní doby. Nikomu se přeci nechce ze svých určitých standardů nijak vehementně slevovat jenom proto, že jsou zrovna sami. Pálit čas jen tak někým a doufat, že z toho něco nevídaného vyroste, mi v mém věku už přijde nejenom nedůstojné, ale i jako naprostá ztráta času. A tak znovu a znovu roztáčím seznamovací kolečka a zase narážím na tisíce překážek a pláču nad tím, co za "poklady" nacházím. Pak si jednu nedej a neříkej si, že samotné ti je líp... Na druhou stranu, oproti předchozím zkušenostem mne pro tentokrát alespoň nikdo nepokousal a nesnažil se mne naverbovat do finančního poradenství.

Prdím na to, koupím si kočku.