Řidič pevně svírá volant a skřípe zuby, zatímco auto před ním buď neustále brzdí nebo jede zcela nevypočitatelně. Je těsně před nervovým zhroucením, a tak v nejbližším možném okamžiku šlape na plyn a auto před sebou předjíždí. Za jeho volantem sedí drobná blondýnka se žvýkačkou v tlamce a hlasitě pěje If you liked it, then you should put a ring on it za doprovodu hitu Single ladies od Beyoncé. Předjíždějící řidič si jen odfrkne No jo, ženská za volantem...
Kdo by tyhle situace neznal. Nejsem zrovna podporovatel řečení, že ženy neumí řídit a obecně za volant nepatří. Ale když se na sebe někdy podívám, uznávám, že na tom přeci jenom někdy něco bude...
Řidičák jsem udělala celkem bez problémů. Tedy hlavně jízdy, co se týče teorie... No. Doteď si pamatuji, jak večer před zkouškami mne ještě brácha dodatečně bifloval vším možným a soused kvůli mně rozebral skoro celé auto, abych přesně věděla, kde co pod kapotou najdu. Bylo mi to vesměs k ničemu, vzhledem k tomu, že jsem následně na teorii řekla zkoušejícímu, že nefunkční akumulátor poznám podle blikající kontrolky na palubce. No co, stane se... Řídím ale ráda a na holku si myslím, že i celkem dobře. Na druhou stranu jsem pořád jen ženská za volantem a to s sebou nese spousty úsměvných historek.
Kdyby jste mě někdy potkali za volantem, tak uvidíte rozjuchanou malou zrzku, která většinou řídí jen jednou rukou, v létě loket z okna a má v rádiu na plné pecky puštěné hity 90. let. Tohle divné ujeté stvoření taky velmi často nahlas zpívá a tančí za volantem, přestože ani jedno neumí, především když stojí v koloně nebo na červené. Vůbec se na mě někdy lidi kolem nedívají s úsměvem na rtech. Oni totiž rovnou propadají hysterickému smíchu. Když už jsem se po několika letech naučila parkovat podélně mezi dvě auta, tak si k tomu ale zase musím vždy ztlumit rádio. A teď se přiznejte, že to děláte taky! Ta hudba prostě ruší vidění! Pokaždé hrozně nadávám, když někde vidím vytelený auto takovým stylem, že už se nikdo nevejde ani za něj ani před něj; a pak se přistihnu, že se mi to občas povede taky. Ale zaručeně nejlepší řidič se ze mne stane kdykoliv, když vyjedu mimo známé trasy. Dříve jsem to měla nalítané jenom po Hradci a na chalupu. Když mi kdysi bývalý přítel řekl, že mám dojet do Jaroměře, propadl ve vteřině smíchu, když jsem řekla, že se cestou určitě ztratím - protože to je přeci pořád rovně! A hádejte co. Ztratila.
Obecně se hrozně "ráda" ztrácím kdykoliv někam jedu sama. A nepomůže mi často ani navigace... Onehdy jsem jela na návštěvu za bráchou a kvůli vyzvednutí vánočního dárku jsem musela zabloudit do centra města a pak teprve do Letňan. Sice jsem zvyklá na takový ten hlavní pražský okruh díky služebním cestám, ale ne úplně na to centrum. Neznám pražské dopravní zákony, jsem tam jak slon v porcelánu i jako chodec, natož jako řidič. A tak si stojím na ucpané křižovatce, kouknu vpravo vlevo a hele, tramvaj! A proč ta tramvaj nezastavuje? Sakra! Vůbec jsem nespustila brutální troubící povyk, protože jsem měla v hlavě zakořeněno, že tramvaj má absolutní přednost a že když neuhnu, tak umřu. Když už jsem byla na pokraji nervového zhroucení vyvolaného panickým záchvatem z toho, že si akorát všichni ťukali na čelo a nikdo se nehnul, tramvaj v poklidu zastavila a její řidič na mne ještě mával, jako že OK, že počká. Netřeba dodávat, že jsem pak v návalu adrenalinu omylem projela nákupním komplexem a zabloudila na parkovišti. Mám na to prostě talent... Vcelku nedávno jsem jela na teambuilding s pražskými kolegy kamsi k Berounce, kde jsem to absolutně neznala. Ztratila jsem se pro sichr už v Praze, protože v tunelu navigace zkrátka nefunguje. Aha! Vyjela jsem z něj tak asi o tři exity dál než jsem původně měla a pak kličkovala jako zběsilá podivnými uličkami, načež mne konečně na hlavní málem smetlo přistávající letadlo. Jako věděla jsem, že musím minout Ruzyň, ale že to bude až takhle blízko... Dost na tom, že konec cesty znamenal brutální offroad lesem, kde jsem několikrát málem sejmula strom, přeskočila pár odvodňovacích kanálů a ve finále hodila svůj první drift, když jsem málem minula odbočku k chatě. A když už jsme u toho odbočování... Častokrát zahnu o odbočku dřív než bych měla, protože už si neuvědomím, že navigace někdy nereaguje tak flexibilně, a že když řekne "Nyní zahněte doprava", tak tím nemyslí vyasfaltovanou příjezdovou cestu k cizímu domu, ale až křižovatku po ní (true story, to se mi vážně stalo cestou do Dětenic). Důležité ale je, že se vždycky najdu. Maximálně s hodinovým zpoždění.
Jak už jsem psala, moje práce vyžaduje každotýdenní služební cesty do Prahy. Většinou se jenom tak vezu, ale stává se, že čas od času sama musím řídit. Což v krátké úzké sukni a 15ti centimetrových jehlách vážně chceš. Nemluvě o velikosti služebního Rapida, zatímco mám doma maličkého Hyundaie, tak to už je sama o sobě celkem výzva. Ve finále se mi ale řídí tak skvěle, že bych svoje vlastní auto nejradši podpálila... Díkybohu ale máme centrálu umístěnou tak šikovně, že jedu skutečně celou dobu po hlavní a nemám se moc kde zatoulat. I ty kolony si radši vystojím a vyčkám, než abych to riskla a někam jezdila i s navigací. Víme, jak to dopadá... Kolegové ze mne ale rostou, protože po dojetí nikdy nejsem schopná vrátit sedadlo do původního stavu - tedy jiného, než dvacet centimetrů vzdáleného od volantu, abych dosáhla na pedály a viděla přes palubku. Zatímco oni mají minimálně o 30cm víc než já a pak tam nic netuše skočí a místo pohodlného sezení se jim srolují nohy až pod bradu. Na druhou stranu, za mnou je tím pádem naprosto luxusní místo s prostorem pro nohy jak v první třídě.
To, že mám v práci odlišné a modernější auto, než na jaké jsem zvyklá z domova, s sebou nese určitá úskalí pramenící z vlastní nevědomosti. To třeba takhle nastartujete auto, s již zařazenou zpátečkou si to vycouváte do silnice a jaké to pak je najednou překvapení, když se řadicí páka nehne ani o píď! Ať jsem s ní lomcovala sebevíc, vypnula motor a znovu nastartovala, pomačkala vše co se dalo. Nic. Po deseti minutách hrůzy z rozbitého služebního vozu a faktu, že se za mnou začalo rovnat jedno auto za druhým, jsem začala panikařit co s tím. Nezbylo mi nic jiného než vylézt a s nejkouzelnějším možným úsměvem se jako největší ženská blbka vydat k prvnímu autu. V ten moment kolem projel kolega z jiného útvaru a já, šťastná, že se nemusím ponižovat před cizími lidmi, jsem ho hned odchytla. Nevím proč jsem čekala, že mi chlapské pokolení pomůže. Kolega totiž se sarkastickým úsměvem, že to rozhodně jde, zasedl za volat a začal lomcovat pákou o něco urputněji než já. V ten moment už začala první auta troubit a řidič vepředu nás objel přes prázdné parkovací místo. Chytili se toho i zbylí řidiči a jak mě míjeli, ťukali si na čelo a odezírala jsem jim z úst jednu pí*u za druhou, zatímco já se v lodičkách a sukýnce na dámičku opírala o auto a kolega uvnitř sváděl marný boj s řadící pákou. Když už jsem celá zoufalá volala kolegyni, že budu mít zpoždění a ona se mne zeptala na důvod, následovalo pobavené ticho, abych se od ní dozvěděla, že to bude bezesporu proto, že páka je zamčená. O to větší pobavení, když jsem nakoukla oknem dovnitř a konstatovala, že tam ale žádný zámek není - já prostě vážně hledala klasický zámek. Jako... kdo sakra zamyká řadicí páku?! A to už ani nemluvím o cestě nazpátek, kdy jsem nějakým omylem zapnula zadní stěrač a ani já ani kolegyně jsme ho celou cestu Prahou nedokázaly vypnout. Ne, nepršelo. Ano, vypadaly jsme hodně blbě.
Se mnou se člověk v autě zkrátka nenudí. Minimálně všechny tyhle zážitky slouží jako fantastický otvírák a ice breaker kdykoliv jedu na akci, protože z auta vylezu vysmátá jako sluníčko a hned hýkám smíchy, co se mi za volantem povedlo tentokrát. Někdy se divím, že žiju nejenom já, ale i moje auto. Na holku, co rozeznává auta podle odstínu barev si myslím, že dobrý. Všem řidičkám zdar a pánové, nezlobte se na nás, my to máme někdy zkrátka složitější :)
Kdo by tyhle situace neznal. Nejsem zrovna podporovatel řečení, že ženy neumí řídit a obecně za volant nepatří. Ale když se na sebe někdy podívám, uznávám, že na tom přeci jenom někdy něco bude...
Řidičák jsem udělala celkem bez problémů. Tedy hlavně jízdy, co se týče teorie... No. Doteď si pamatuji, jak večer před zkouškami mne ještě brácha dodatečně bifloval vším možným a soused kvůli mně rozebral skoro celé auto, abych přesně věděla, kde co pod kapotou najdu. Bylo mi to vesměs k ničemu, vzhledem k tomu, že jsem následně na teorii řekla zkoušejícímu, že nefunkční akumulátor poznám podle blikající kontrolky na palubce. No co, stane se... Řídím ale ráda a na holku si myslím, že i celkem dobře. Na druhou stranu jsem pořád jen ženská za volantem a to s sebou nese spousty úsměvných historek.
Kdyby jste mě někdy potkali za volantem, tak uvidíte rozjuchanou malou zrzku, která většinou řídí jen jednou rukou, v létě loket z okna a má v rádiu na plné pecky puštěné hity 90. let. Tohle divné ujeté stvoření taky velmi často nahlas zpívá a tančí za volantem, přestože ani jedno neumí, především když stojí v koloně nebo na červené. Vůbec se na mě někdy lidi kolem nedívají s úsměvem na rtech. Oni totiž rovnou propadají hysterickému smíchu. Když už jsem se po několika letech naučila parkovat podélně mezi dvě auta, tak si k tomu ale zase musím vždy ztlumit rádio. A teď se přiznejte, že to děláte taky! Ta hudba prostě ruší vidění! Pokaždé hrozně nadávám, když někde vidím vytelený auto takovým stylem, že už se nikdo nevejde ani za něj ani před něj; a pak se přistihnu, že se mi to občas povede taky. Ale zaručeně nejlepší řidič se ze mne stane kdykoliv, když vyjedu mimo známé trasy. Dříve jsem to měla nalítané jenom po Hradci a na chalupu. Když mi kdysi bývalý přítel řekl, že mám dojet do Jaroměře, propadl ve vteřině smíchu, když jsem řekla, že se cestou určitě ztratím - protože to je přeci pořád rovně! A hádejte co. Ztratila.
Obecně se hrozně "ráda" ztrácím kdykoliv někam jedu sama. A nepomůže mi často ani navigace... Onehdy jsem jela na návštěvu za bráchou a kvůli vyzvednutí vánočního dárku jsem musela zabloudit do centra města a pak teprve do Letňan. Sice jsem zvyklá na takový ten hlavní pražský okruh díky služebním cestám, ale ne úplně na to centrum. Neznám pražské dopravní zákony, jsem tam jak slon v porcelánu i jako chodec, natož jako řidič. A tak si stojím na ucpané křižovatce, kouknu vpravo vlevo a hele, tramvaj! A proč ta tramvaj nezastavuje? Sakra! Vůbec jsem nespustila brutální troubící povyk, protože jsem měla v hlavě zakořeněno, že tramvaj má absolutní přednost a že když neuhnu, tak umřu. Když už jsem byla na pokraji nervového zhroucení vyvolaného panickým záchvatem z toho, že si akorát všichni ťukali na čelo a nikdo se nehnul, tramvaj v poklidu zastavila a její řidič na mne ještě mával, jako že OK, že počká. Netřeba dodávat, že jsem pak v návalu adrenalinu omylem projela nákupním komplexem a zabloudila na parkovišti. Mám na to prostě talent... Vcelku nedávno jsem jela na teambuilding s pražskými kolegy kamsi k Berounce, kde jsem to absolutně neznala. Ztratila jsem se pro sichr už v Praze, protože v tunelu navigace zkrátka nefunguje. Aha! Vyjela jsem z něj tak asi o tři exity dál než jsem původně měla a pak kličkovala jako zběsilá podivnými uličkami, načež mne konečně na hlavní málem smetlo přistávající letadlo. Jako věděla jsem, že musím minout Ruzyň, ale že to bude až takhle blízko... Dost na tom, že konec cesty znamenal brutální offroad lesem, kde jsem několikrát málem sejmula strom, přeskočila pár odvodňovacích kanálů a ve finále hodila svůj první drift, když jsem málem minula odbočku k chatě. A když už jsme u toho odbočování... Častokrát zahnu o odbočku dřív než bych měla, protože už si neuvědomím, že navigace někdy nereaguje tak flexibilně, a že když řekne "Nyní zahněte doprava", tak tím nemyslí vyasfaltovanou příjezdovou cestu k cizímu domu, ale až křižovatku po ní (true story, to se mi vážně stalo cestou do Dětenic). Důležité ale je, že se vždycky najdu. Maximálně s hodinovým zpoždění.
To jen pro představu jak to vypadá, když řídím a tančím zároveň - a zrovna na tenhle song mám hodně vymazlenou sestavičku s bráškou...
Jak už jsem psala, moje práce vyžaduje každotýdenní služební cesty do Prahy. Většinou se jenom tak vezu, ale stává se, že čas od času sama musím řídit. Což v krátké úzké sukni a 15ti centimetrových jehlách vážně chceš. Nemluvě o velikosti služebního Rapida, zatímco mám doma maličkého Hyundaie, tak to už je sama o sobě celkem výzva. Ve finále se mi ale řídí tak skvěle, že bych svoje vlastní auto nejradši podpálila... Díkybohu ale máme centrálu umístěnou tak šikovně, že jedu skutečně celou dobu po hlavní a nemám se moc kde zatoulat. I ty kolony si radši vystojím a vyčkám, než abych to riskla a někam jezdila i s navigací. Víme, jak to dopadá... Kolegové ze mne ale rostou, protože po dojetí nikdy nejsem schopná vrátit sedadlo do původního stavu - tedy jiného, než dvacet centimetrů vzdáleného od volantu, abych dosáhla na pedály a viděla přes palubku. Zatímco oni mají minimálně o 30cm víc než já a pak tam nic netuše skočí a místo pohodlného sezení se jim srolují nohy až pod bradu. Na druhou stranu, za mnou je tím pádem naprosto luxusní místo s prostorem pro nohy jak v první třídě.
To, že mám v práci odlišné a modernější auto, než na jaké jsem zvyklá z domova, s sebou nese určitá úskalí pramenící z vlastní nevědomosti. To třeba takhle nastartujete auto, s již zařazenou zpátečkou si to vycouváte do silnice a jaké to pak je najednou překvapení, když se řadicí páka nehne ani o píď! Ať jsem s ní lomcovala sebevíc, vypnula motor a znovu nastartovala, pomačkala vše co se dalo. Nic. Po deseti minutách hrůzy z rozbitého služebního vozu a faktu, že se za mnou začalo rovnat jedno auto za druhým, jsem začala panikařit co s tím. Nezbylo mi nic jiného než vylézt a s nejkouzelnějším možným úsměvem se jako největší ženská blbka vydat k prvnímu autu. V ten moment kolem projel kolega z jiného útvaru a já, šťastná, že se nemusím ponižovat před cizími lidmi, jsem ho hned odchytla. Nevím proč jsem čekala, že mi chlapské pokolení pomůže. Kolega totiž se sarkastickým úsměvem, že to rozhodně jde, zasedl za volat a začal lomcovat pákou o něco urputněji než já. V ten moment už začala první auta troubit a řidič vepředu nás objel přes prázdné parkovací místo. Chytili se toho i zbylí řidiči a jak mě míjeli, ťukali si na čelo a odezírala jsem jim z úst jednu pí*u za druhou, zatímco já se v lodičkách a sukýnce na dámičku opírala o auto a kolega uvnitř sváděl marný boj s řadící pákou. Když už jsem celá zoufalá volala kolegyni, že budu mít zpoždění a ona se mne zeptala na důvod, následovalo pobavené ticho, abych se od ní dozvěděla, že to bude bezesporu proto, že páka je zamčená. O to větší pobavení, když jsem nakoukla oknem dovnitř a konstatovala, že tam ale žádný zámek není - já prostě vážně hledala klasický zámek. Jako... kdo sakra zamyká řadicí páku?! A to už ani nemluvím o cestě nazpátek, kdy jsem nějakým omylem zapnula zadní stěrač a ani já ani kolegyně jsme ho celou cestu Prahou nedokázaly vypnout. Ne, nepršelo. Ano, vypadaly jsme hodně blbě.
Se mnou se člověk v autě zkrátka nenudí. Minimálně všechny tyhle zážitky slouží jako fantastický otvírák a ice breaker kdykoliv jedu na akci, protože z auta vylezu vysmátá jako sluníčko a hned hýkám smíchy, co se mi za volantem povedlo tentokrát. Někdy se divím, že žiju nejenom já, ale i moje auto. Na holku, co rozeznává auta podle odstínu barev si myslím, že dobrý. Všem řidičkám zdar a pánové, nezlobte se na nás, my to máme někdy zkrátka složitější :)
Žádné komentáře:
Okomentovat