Grace Kelly: kočka s errorem

Vždycky jsem si přála nějakého mazlíčka. Bohužel, u našich tomu nebylo přáno, a tak jsem se těšila, že si jednoho dne pořídím chlupáče sama. Vzhledem k tomu, že mám malý byt bez zahrady a žiju sama, pes nepřicházel v úvahu. A tak jsem hledala samostatnou kočku, která by povahou vyhovovala mému aktuálnímu životu. Kočka sibiřská se zdála naprosto perfektní i díky své, tak trochu psí povaze. Jaká náhoda, že je přímo v mém městě chová zrovna maminka první přítelkyně mého bratra. 

Slovo dalo slovo a o několik měsíců později jsem si domů vezla svoje první koťátko. Tím jsem odstartovala naprosto novou éru plnou chlupů, škrábanců a radostí.

Asi to bude tím, že jsem sama prcek - vábí mě velcí psi a velké kočky. Logicky jsem tak z plemen hledala právě mezi těmi největšími. Norská lesní je můj odvěký sen, ale tenhle malý rys se do bytu zrovna nehodí. Mainská mývalí byla předem jasná volba. Dokud jsem nenašla její jemnější, trošku menší a roztomilejší podobu v sibiřkách. S každým dalším charakteristickým rysem a videem jsem jim propadala čím dál víc. Když jsem se pak dozvěděla o chovu Siberian Spirit Radky Havlenové a její maminky, s první návštěvou jsem dlouho neotálela. Slovo dalo slovo a já se těšila na narození svého vysněného zrzavého kocourka. Hříčkou osudu pak byla kočička barvy želvovinové.

Jakmile se malá narodila, rozjel se maraton hledání dokonalého jména, dle vrhu od písmene K. Jako na potvoru mě nic fantastického nenapadalo. Chtěla jsem mít doma kočku s charakterem už jen podle jejího jména, spojeného s oblíbenou postavou z filmu či seriálu, jako měl mít v plánu zrzavý kocourek Tormund (Game of Thrones). Jmen existuje spousta, ale žádné od K ani od jiného písmene  mi k ní tak nějak nesedělo. Zkrátka nevypadala ani jako Sansa (GoT) nebo Cher. Nakonec jsme se s chovatelkou shodly na jménu Kelly, což jsem jí později pracovně vyšperkovala po vzoru kněžny monacké na Grace Kelly. Ale brzy na to, co jsem si ji přivezla domů, se z Kelly díky její zvědavosti a umění se mi neustále motat pod nohami stala Kelišová. Tak to bychom měli kočku s charakterem, co? 

Doma jsem se pomalu připravovala na příchod koťátka. Díky návštěvám, abych ji viděla ještě jako maličkou a mohla s ní navázat první pouto, jsem od chovatelky přesně věděla, co si musím pořídit a co mi pak věnuje. Vybírání mě doslova pohltilo, jen týdny jsem strávila nad škrabadlem. Věděla jsem, že u velkých koček musí být skutečně velké, aby mohly pohodlně škrábat i když stojí na zadních. Nakonec jsem koupila dvoumetrový strom s několika podlažími, u jehož montáže padla lahev vína a musela jsem si říct o pomoc. Mělo mě napadnout, že když mám metr a půl, tak asi nezvládnu složit dvoumetrovou kočičí parádu... Stejně tak mě mohlo napadnout, že bych měla hledat i jiný místo pro kočičí toaletu než opačný roh ložnice, schovaný za pracovním stolem. Měsíce jsem se nevyspala, než jsem pro ni našla lepší místo.

Přišel den D, byla neděle prvního září. Značně nervózní jsem se vydala pro Kelly. S paní Helenou jsme si daly čaj, chvíli si popovídaly a předala mi dary od partnerů chovatelské stanice - misky, hračky, jídlo a v neposlední řadě také háčkovanou dečku, co jí měla připomínat domov. Kelouše jsme pak odchytily do připravené přepravní tašky a už jsem si jí vezla domů. Cestu si pamatuju doteď - trvala sotva tři minuty a já každou vteřinu přemýšlela, jestli to není chyba, jestli jsem se nezbláznila, jestli pro ni budu dobrá panička. Z tašky se ozývalo kotěcí vřískání a já jen marně přemýšlím, kdo z nás dvou byl v tu chvíli víc na prášky. Doma jsem jí otevřela tašku a nechala jí čas a odstup, aby si sama vyskočila. Po dvou hodinách jsem ji našla rozklepanou pod topením. Dala jsem jí dvě malé kočičí dobrůtky, ale i tak se jí nechtělo ven. Osmělila se až navečer, kdy za mnou pomalu přišla. Od té doby jsme byly nerozlučná dvojka. Tedy až na několik dní po návratu z práce, kdy jsem ji zásadně nacházela přilepenou k podlaze za záchodem...

První vtipné příhody na sebe nenechaly dlouho čekat. Jelikož jsem starý knihomol, měla jsem měsíc dopředu nastudovanou veškerou teorii péče o koťátko. Věděla jsem tak, že když mě bude v noci budit, nesmím k ní vstávat, aby si nenavykla mě budit denně. První dva dny jsem to vydržela, ale třetí den mi předvedla takovou show, že to ani není možné. Že mi nějakou dobu bude v noci naříkat, s tím jsem počítala. Po prvních dvou nocích ale chytla první hravou a neustále jsem ji slyšela něco tahat. Ve dvě ráno jsem si pořád říkala, že to bude dobrý. Když jsem po čtvrté hodině ranní otevřela krvavé oko po deseti minutách spánku, nervy vytekly. Čapla jsem ji za límec a zavřela ji do obýváku s tím, že aspoň ty dvě hodiny do budíku bude klid. Ten vydržel přesně jednu celou minutu. Už jsem skoro usínala a zničehonic se od vedle ozvala brutální technoparty. Keliška vyskočila na reprák a nějakým stylem ho zapnula na ten největší možný randál. Netřeba dodávat, že jsem ve svém zmuchlaném stavu propadla smíchu a nakonec jsme usnuly v objetí.

Po prvním měsíci jsem si přišla trochu jako blázen. Neustále jsem ji napomínala a zvýšeným hlasem se celým bytem nonstop rozléhalo "Nesmíš!". Po prvních dvou dnech jsem začala chodit do práce, aby si co nejdříve zvykla, že bude denně osm hodin doma sama. Jakmile se osmělila, začala jsem po příchodu domů vždy nacházet nějaké drobné pohromy. Vyházené kamínky z orchidejí, ožranou bazalku, rozdrápaný gauč, sežrané spodní patro LED světýlek z vitríny. Jednoho dne jsem našla tři rozcupované role toaleťáku, roztahané po celém bytě, z čehož jsem měla malou smrt. Čištění a vybírání záchodku byla malá operace, kterou jsem dávala jedině s vatovými tampónky v nose, pro sichr nastříkanými voňavkou. Pokusy jí naučit neskákat na stůl nebo neškrábat gauč jsem časem vzdala. I když doteď stačí zvýšit hlas a ví, že je něco špatně... A tak jsme denně válčily ve snaze si na sebe zvyknout. Ale každá taková malá bitva byla předem prohraná - na Kelišovou se nedalo dlouho zlobit. První čtyři měsíce jsem ji měla každý večer omotanou kolem krku a společně jsme tak vydržely ležet celé hodiny. Brzo si navykla, že budík v 6 ráno znamená, že budu vstávat. A tak i po tom, co přestala chrnět se mnou v posteli, si do ní ráno hned po probuzení vyskočila a zdržela mě dobrých deset minut ranním mazlením. Stejně tak se naučila mě vítat mazlením hned po příchodu z práce, což je tradice, která nám vydržela doteď.

S nástupem jara přišly dvě nehezké věci, kterých jsem se dlouho obávala. Zaprvé z ní začaly přímo neskutečnou mírou lítat chlupy. Jeden den jsem ji sotva musela vyčesávat, druhý den mi tady lítaly chomáče chlupů pomalu jako v Údolí smrti. Aby toho nebylo málo, tak madam místo poslušného držení a božského vyčesávání jako z reklamy na Whiskas kousala kartáč jako smyslů zbavená. Z česání se tak stala malá forma týrání. Protože zábavy s Kelišovou je málo... Jednou v noci mě pak vzbudilo něco, co znělo jako nářek malého dítěte. Vypsychlá ze všech možných hororů se můj mozek nastartoval na duchařinu, než mi došlo, že co slyším je její první mrouskání. Tak jsem se týden nevyspala a každou noc si jen přála, ať už to má za sebou. Na konci března měla hned objednanou kastraci a tím začalo zcela nové kolo psychického teroru - donutit ji ke klidu a aby si ránu ani přes límec nedrásala. Což hned první večer vyústilo v hysterický záchvat, protože kočička bude po operaci určitě spát a nebude Vám doma metat trojitá salta s vruty. Jistě... Za chvíli už ale díkybohu zvládala krmení antibiotiky. Protože ještě to a už bych si asi zatloukala víko od rakve.

A tak se ze mne stala kočičí máma. To tak občas bývá, když nemáte přítele... Při odchodu do práce jí hlásím kdy přijdu domů a pak jí tak různě povídám. S příchodem pandemie koronaviru a karanténou se tenhle zlozvyk rozšířil natolik, až se začínám obávat o své duševní zdraví. Na druhou stranu je prostě krásný mít doma něco chlupatého, co se k Vám s upřímnou láskou přitulí a dává Vám najevo svoji oddanost. Je to moje předoucí instantní tříkilový štěstíčko.