Máme s přítelem velice harmonický vztah plný italské vášně, a proto spolu raději nebydlíme. Kecám, rádi bychom, ale nějak to nevychází... A tak, když rodiče odletěli na 3 týdny do Austrálie, vyzkoušeli jsme si zda se ve společné domácnosti navzájem nesežereme. Jak to dopadlo?
Uvítání
Naši odlétali v sobotu. My jsme se ten den účastnili takové malé soutěže v pingpongu. Díkybohu, Dan později odjel na trénink, a tak jsem mohla uhánět domů a připravit kouzelný uvítací večer. Svíčky, večeře, šampaňské a, jako sladká tečka na závěr, dívka v korzetu a punčochách. Mělo to mít prostě jiskru. Aby viděl, že se mnou se nikdy nebude nudit. Byla jsem maximálně natěšená. A výsledek? Dan přijel později, než slíbil. Pak přijel vlastně ještě později, než na kolik se omluvil. Takže jídlo stydlo na porcelánových talířích, bublinky teplaly a já se nudila opřená o lednici, připravená ho mile uvítat s Bohemkou v ruce. Nakonec to byl však pěkný večer a já se těšila na ty následující tři týdny.
 |
| Šáňo nestačí. Musí k němu být hermelín, kešu oříšky a nakrájené hruštičky :) |
Herní rodinka
Samozřejmě nemělo být vůbec žádným překvapením, že místo oblečení nebo učení si ke mě jako první věc přivezl svůj xbox. Má v něm totiž mnohem víc her, mimo jiné, především Fifu. Některé dny to tak u nás vypadalo následovně: Dan, zalezlý v obýváku, stočený na našem obřím taburetu, sedící před obrovskou plazmovou televizí, zarudlý a vztekající se, jelikož zrovna inkasoval gól. Já, zpočátku vše zpovzdálí pozorující s knížkou v ruce, později kapitulujíce usedající k počítači a také si pouštící nějakou hru. A tak jsme na každý z opačných koutů našeho bytu křičeli a vztekali se na obrazovku - Dan kvůli fotbalu, já kvůli střílení. Idylické, že? Nemohu ho však hanit, hry máme prostě oba rádi, takže se to většinou setkávalo s oboustranným pochopením. A samozřejmě že byly i takové večery, kdy jsme ke konzoli usedli dohromady - ať jako kolaboranti, nebo protivníci - byť takřka vždy ve společnosti pálivých nachos se sýrovým dipem nebo tunou pistácií a kešu. Naopak také existovaly takové večery, kdy místo toho, aby si dal se mnou dvojku bílého a pustil si film; hrál a prý že jen dvacet minut. Jak se chlapi smějí ženskému "Za minutku budu hotová", tak Danových 20 minut byly takřka 2 hodiny.
Návštěvy
Nejsme žádní nafoukaní egoisté či antisociální podivíni, a tak není divu, že jsme si čas od času někoho pozvali. První zkouška přišla hned druhý večer, kdy jsme pozvali Danova spoluhráče s jeho přítelkyní. Zatímco chlapci válčili na ledu, my děvčata jsme si doma v klídku otevřely lahvinku a připravovaly večeři. Celý večer byl moc fajn a Dan pomáhal jako správný pán domu. To pravé však mělo přijít teprve ráno, kdy já po osmé odcházela na nehty. Dana i návštěvu jsem zanechala v posteli (nikoliv v jedné!) a s přesvědčením, že v 9 všichni vstanou, zanechala v kuchyni připravené hrnky, talíře, pečivo atp. a samozřejmě vzkaz, ať se jednak chovají jako doma a druhak, že se o ně Dan s láskou postará. Vrátila jsem se těsně po desáté. Žádné překvapení - snídaně nebyla a všichni v pyžamu vehementně tvrdili, že vstali již v 9, přičemž se vedle nich kouřilo ze 4 čerstvě připravených čajů.
Jindy jsme zase pozvali jiné hokejové kamarády mého přítele. Dvakrát. Kteří ve finále ani nepřišli. Dvakrát. A tak nám nezbylo nic jiného, než místo toho zavítat o patro výš a poctít tak návštěvou bráchu a švagrovou. A tak jsme si udělali takový hezký večer se spoustou vína a hrou Fantom. Kterou jsem vyhrála. Jaké překvapení - dvakrát!
Vaření
Nejsem dokonalá kuchařka, upřímně ne. Když se mi povede poprvé nějaké složitější jídlo, mám z toho radost a oslavuji jídlo i sebe tak dlouho, dokud mne všichni nevychválí až do nebes. A tak jsem mimo první večer s něhou připravovala a sepisovala, co všechno bych tak mohla uvařit. V plánu byla například indická korma, prsíčka v květákovém pyré či vepřová panenka s hruškami. Na závěr se tady musím hrozně pochválit - vše, co jsem uvařila, bylo: bez požáru v kuchyni, bez připálených hrnců, nebylo to hnusné. Všechno se mi povedlo a byly to neskutečné mňamky, po kterých jsme jenom leželi a dýchali. Mimo výše zmíněnou kormu, jsme si tak pochutnali třeba i na podzimním salátku či na kuřecí kapse. Slavila jsem o sto šest, protože jsem konečně smetla ze stolu jakékoliv jeho pochyby o tom, že neumím vařit. Jsem připravena na vdávání!!
Dan se oproti tomu, vymazlený maminkou, k vaření nijak nehrnul. Poprvé se postavil k plotně 3. den našeho soužití. Nebylo mi moc dobře a ani jsem na jídlo neměla moc chuť. Neměla jsem tak ani sílu mu vyčinit, že míchaná vajíčka opravdu nejsou kvalitní večeří. O týden později pak řekl, že připraví večeři doma a přiveze ji, vše připraví, abych po příchodu z tréninku měla něco teplého do bříška. Rozhodl se pro pikantní směs na topinkách. Opět žádný hit, nicméně už lepší než míchaná vajíčka. Na druhou stranu tak úplně nevím, jestli to můžu počítat vzhledem k tomu, že ji doma měl připravovat s maminkou - tedy zda ji náhodou nedělala jenom maminka. Třetí týden se pak vytasil s párky, které ale byly tak hrozně hnusné a mastné, že jsme je ani nedojedli. A tak jediné, co se dá skutečně počítat, byla pouze jeho pomoc při vaření kuřecích kapes. Vlastně poslední společný večer dělal hamburgry (takovou tu klasiku - maso, salát, cibule, sýr, kečup/hořčice). A ještě nadával, že si spálil ruku.
Na závěr všeho jsem snad po sto letech koupila domů jogurt Monte. Jako dítě jsem ho absolutně milovala a věděla jsem, že Dan ho má taky rád. Vzala jsem dvě velká - jedno pro každého. Jaké překvapení, když se ráno vzbudím a v lednici nebylo ani jedno. Ten šmejd mi ho doslova sežral!
Učební a pracovní morálka
Oba dva jsme stále ještě studenti - Dan na prezenčním, já na kombinovaném. Jasně, že to s sebou nese celoroční povinnosti. Díkybohu toho do školy moc nemám a tak jsem se mohla 5 dní v týdnu směle vrhat do práce - ať už do kanceláře k účetnictví, či do Casa Mia za bar. Není tak divu, že jsem se kolikrát vracela domů jednak bez nálady a druhak naprosto vyčerpaná. Nemluvě o tom, když jsem ještě po práci šla na trénink, prolétávala nárazově městem a sháněla dárky, či se pro ně stavovala střídavě na Uložence a Zásilkovně. Když pak přišla mimořádně na řadu škola, byla jsem o to otrávenější, že musím dělat projekty či psát seminárky. Což ale mělo tu nespornou výhodu, že jsem se nemusela učit na žádné zápočty. Ne ne ne, to až hezky po Novém roce o zkouškovém.
Daniel naproti tomu chodil 4 dny do školy a 1 den do práce. Kolikrát jsem si při pohledu na něj říkala, proč já jen jsem se nedostala na magisterské prezenční. Vždycky, když přišel "domů", prohlásil, že by se měl učit. Že dnes se opravdu bude učit. Než jsem se otočila se slovy Udělám ti k tomu kafe a zalezu si někam, abys měl klid; miláček už seděl u xboxu a jezdil rallye. Nadšeně to pak omlouval tím, že se "dostal do nové stáje, má nové auto a musí se snažit, aby se novému týmu zalíbil". Nevěřícně jsem jenom kroutila hlavou a odcházela buďto umřít do horké vany nebo zasednout k psaní seminární práce na pojišťovnictví. Když pak po tom jednom jediném dni stráveným za volantem dodávky DHL leckdy kňoural, jak je z té práce příšerně unavený, měla jsem sto chutí ho přetáhnout čímkoliv, co jsem zrovna měla po ruce. A když na moje argumenty, že jsem to snad já, kdo by měl být unavený, naprosto iracionálně oponoval tím, že on má přeci mnohem složitější a pracnější život; přála jsem si, abych měla po ruce minimálně lopatu.
Závěrečné shrnutí neb Příspěvky do domácnosti
Chápu, že Dan je u nás - tedy v bytě/domě mých rodičů - stále pouhým hostem. Nicméně, když jsem ho na začátku vyzvala, aby se choval jako doma, když už tady naši nejsou; netušila jsem, že si zadělávám na problém. V očekávání, že mi bude pomáhat, jsem pak jenom přihlížela jeho nicnedělání. A tak co všechno jsem dělala já:
Opravdu - ani jen tak něco pro radost neudělal. Nedokázal ráno ustlat postel, neustále sklápěl záchodovou poklici (z čehož se u mne vyvinula panická hrůza z toho, že až v noci půjdu rozespalá čůrat, tak počůrám poklici a hezky se to vsákne do koberce). Mimo příspěvky na nákupy a občasnou přítomnost na nich (rozuměj 1/3) mi ale jen tak nic nepřinesl. Květiny, víno nebo cokoliv, co bych měla ráda. Tedy sám od sebe. Že přinesl víno po tom, co jsem ho tři dny upomínala, že doma nic není, tak to bylo co říct - a to v podstatě už jen proto, že on sám neměl co pít. Ani jednou mi neudělal kafe, i když ví, že si dávám dva cukry, hodně mléka a piji ho tak dvakrát denně. O snídaních do postele se vůbec mluvit nedá, na to čekám už 2 a půl roku jako na boží zázrak.
Jediná jeho péče, která však opravdu byla nad zlato, bylo tak týdenní masírování. Po jednom tréninku jsem si totiž velice šikovně přizablokovala levou stranu zad tak, že mi bolest střílela do prsou a brněla mi z toho celá ruka. Po výsměchu, že umřu na infarkt, mi tak byl alespoň ob večer útěchou v podobě masáží. A taky teda, jednou mi pomohl při vaření. A jednou řekl, že mi chtěl koupit květiny, ale že už měli zavřeno. Ono je totiž v Hradci jenom jedno květinářství, víte..
Jinak však neustále vysedával u xboxu, válel se v posteli, nechal se opečovávat a kňučel, že mu chybí jejich kocour. Popřípadě po vyříznutí dvou bradavicovitých pih kňoural, že je po operaci, takže se třeba nemůže jít ani umýt (jednu měl na hlavě, druhou na rameni; nepochybně je tak těžký si hodit sprchu že jo). Je tak celkově dost patrné, že v tomto směru si toho svého chlapa budu muset ještě pořádně vycvičit. I když jeho maminka mi po druhém týdnu tvrdila, že je jako vyměněný, když sám od sebe u nich na prvoadventním nedělním obědu prostřel...
Na druhou stranu jsem za tuhle zkušenost ale strašně ráda. Dokázala jsem mu, že se mnou neumře hlady nebo nudou, jak se obával. Zjistil, že může jít v klidu s kamarády na pivo bez nějakého těžkého vědomí, že na něj doma vyloženě čekám s hodinkami v ruce. Přišel na to, že společné bydlení je vlastně hrozně fajn a že jen co bude příležitost, začneme o tom vlastním hnízdečku lásky zase vážně uvažovat. U toho jsem mu teda nechtěla kazit prozření tím, že až nějaký byt bude vyloženě náš, tak nějaké jeho válení v posteli končí a bude muset přikládat ruku k domácím pracím... Což z toho celkem dělá takovou moji malou výhru :)
PS: Po přečtení to zní, jako kdybych ho hrozně hanila. Teda, taky že ano vlastně. Chi chi... Ale nenechte se zmást, mám toho svého líného kocourka moc a moc ráda :)
Návštěvy
Nejsme žádní nafoukaní egoisté či antisociální podivíni, a tak není divu, že jsme si čas od času někoho pozvali. První zkouška přišla hned druhý večer, kdy jsme pozvali Danova spoluhráče s jeho přítelkyní. Zatímco chlapci válčili na ledu, my děvčata jsme si doma v klídku otevřely lahvinku a připravovaly večeři. Celý večer byl moc fajn a Dan pomáhal jako správný pán domu. To pravé však mělo přijít teprve ráno, kdy já po osmé odcházela na nehty. Dana i návštěvu jsem zanechala v posteli (nikoliv v jedné!) a s přesvědčením, že v 9 všichni vstanou, zanechala v kuchyni připravené hrnky, talíře, pečivo atp. a samozřejmě vzkaz, ať se jednak chovají jako doma a druhak, že se o ně Dan s láskou postará. Vrátila jsem se těsně po desáté. Žádné překvapení - snídaně nebyla a všichni v pyžamu vehementně tvrdili, že vstali již v 9, přičemž se vedle nich kouřilo ze 4 čerstvě připravených čajů.
Jindy jsme zase pozvali jiné hokejové kamarády mého přítele. Dvakrát. Kteří ve finále ani nepřišli. Dvakrát. A tak nám nezbylo nic jiného, než místo toho zavítat o patro výš a poctít tak návštěvou bráchu a švagrovou. A tak jsme si udělali takový hezký večer se spoustou vína a hrou Fantom. Kterou jsem vyhrála. Jaké překvapení - dvakrát!
 |
| Brácha a švagrová hořeli jak papír. Já s Danem máme absolutní remízu ve výhrách, dokonce i na tahy. A já se tak chtěla chlubit, že jsem vyhrála a porazila je... |
Vaření
Nejsem dokonalá kuchařka, upřímně ne. Když se mi povede poprvé nějaké složitější jídlo, mám z toho radost a oslavuji jídlo i sebe tak dlouho, dokud mne všichni nevychválí až do nebes. A tak jsem mimo první večer s něhou připravovala a sepisovala, co všechno bych tak mohla uvařit. V plánu byla například indická korma, prsíčka v květákovém pyré či vepřová panenka s hruškami. Na závěr se tady musím hrozně pochválit - vše, co jsem uvařila, bylo: bez požáru v kuchyni, bez připálených hrnců, nebylo to hnusné. Všechno se mi povedlo a byly to neskutečné mňamky, po kterých jsme jenom leželi a dýchali. Mimo výše zmíněnou kormu, jsme si tak pochutnali třeba i na podzimním salátku či na kuřecí kapse. Slavila jsem o sto šest, protože jsem konečně smetla ze stolu jakékoliv jeho pochyby o tom, že neumím vařit. Jsem připravena na vdávání!!
Dan se oproti tomu, vymazlený maminkou, k vaření nijak nehrnul. Poprvé se postavil k plotně 3. den našeho soužití. Nebylo mi moc dobře a ani jsem na jídlo neměla moc chuť. Neměla jsem tak ani sílu mu vyčinit, že míchaná vajíčka opravdu nejsou kvalitní večeří. O týden později pak řekl, že připraví večeři doma a přiveze ji, vše připraví, abych po příchodu z tréninku měla něco teplého do bříška. Rozhodl se pro pikantní směs na topinkách. Opět žádný hit, nicméně už lepší než míchaná vajíčka. Na druhou stranu tak úplně nevím, jestli to můžu počítat vzhledem k tomu, že ji doma měl připravovat s maminkou - tedy zda ji náhodou nedělala jenom maminka. Třetí týden se pak vytasil s párky, které ale byly tak hrozně hnusné a mastné, že jsme je ani nedojedli. A tak jediné, co se dá skutečně počítat, byla pouze jeho pomoc při vaření kuřecích kapes. Vlastně poslední společný večer dělal hamburgry (takovou tu klasiku - maso, salát, cibule, sýr, kečup/hořčice). A ještě nadával, že si spálil ruku.
Na závěr všeho jsem snad po sto letech koupila domů jogurt Monte. Jako dítě jsem ho absolutně milovala a věděla jsem, že Dan ho má taky rád. Vzala jsem dvě velká - jedno pro každého. Jaké překvapení, když se ráno vzbudím a v lednici nebylo ani jedno. Ten šmejd mi ho doslova sežral!
Učební a pracovní morálka
Oba dva jsme stále ještě studenti - Dan na prezenčním, já na kombinovaném. Jasně, že to s sebou nese celoroční povinnosti. Díkybohu toho do školy moc nemám a tak jsem se mohla 5 dní v týdnu směle vrhat do práce - ať už do kanceláře k účetnictví, či do Casa Mia za bar. Není tak divu, že jsem se kolikrát vracela domů jednak bez nálady a druhak naprosto vyčerpaná. Nemluvě o tom, když jsem ještě po práci šla na trénink, prolétávala nárazově městem a sháněla dárky, či se pro ně stavovala střídavě na Uložence a Zásilkovně. Když pak přišla mimořádně na řadu škola, byla jsem o to otrávenější, že musím dělat projekty či psát seminárky. Což ale mělo tu nespornou výhodu, že jsem se nemusela učit na žádné zápočty. Ne ne ne, to až hezky po Novém roce o zkouškovém.
 |
| V kanceláři to nebylo špatné. Byla jsem si sama sobě šéfem. |
Daniel naproti tomu chodil 4 dny do školy a 1 den do práce. Kolikrát jsem si při pohledu na něj říkala, proč já jen jsem se nedostala na magisterské prezenční. Vždycky, když přišel "domů", prohlásil, že by se měl učit. Že dnes se opravdu bude učit. Než jsem se otočila se slovy Udělám ti k tomu kafe a zalezu si někam, abys měl klid; miláček už seděl u xboxu a jezdil rallye. Nadšeně to pak omlouval tím, že se "dostal do nové stáje, má nové auto a musí se snažit, aby se novému týmu zalíbil". Nevěřícně jsem jenom kroutila hlavou a odcházela buďto umřít do horké vany nebo zasednout k psaní seminární práce na pojišťovnictví. Když pak po tom jednom jediném dni stráveným za volantem dodávky DHL leckdy kňoural, jak je z té práce příšerně unavený, měla jsem sto chutí ho přetáhnout čímkoliv, co jsem zrovna měla po ruce. A když na moje argumenty, že jsem to snad já, kdo by měl být unavený, naprosto iracionálně oponoval tím, že on má přeci mnohem složitější a pracnější život; přála jsem si, abych měla po ruce minimálně lopatu.
Závěrečné shrnutí neb Příspěvky do domácnosti
Chápu, že Dan je u nás - tedy v bytě/domě mých rodičů - stále pouhým hostem. Nicméně, když jsem ho na začátku vyzvala, aby se choval jako doma, když už tady naši nejsou; netušila jsem, že si zadělávám na problém. V očekávání, že mi bude pomáhat, jsem pak jenom přihlížela jeho nicnedělání. A tak co všechno jsem dělala já:
- praní
- žehlení
- vaření
- stlaní
- luxování
- vytírání
- úklid zašpiněné kuchyně
- naplňování a vyprazdňování myčky
- větrání
- zalévání květin
- dekorace bytu v duchu blížících se Vánoc
- a spousty dalších
Dělala jsem opravdu vše, co se v domácnosti dělat má. Mimo jiné jsem mu také třeba jen tak pro radost uvařila dobrou kávu, nikoliv rozpustnou, ale přímo z kávovaru s pěkně našlehanou mléčnou pěnou. Nebo jsem mu také koupila jeho oblíbené kešu či pivo. Rozmazlovala jsem ho sladkými hrozny, výtečným vínem a sýry. Nemluvě o spoustě dalších ehm... partnerských věcí.
Tak, a teď se pojďme podívat na jeho takzvaných 5P:
- přišel
- přespal
- prděl
- přinesl xbox
- peněžně přispíval na nákupy
- ... jako bonusový bod nás po večerech zamykal
Opravdu - ani jen tak něco pro radost neudělal. Nedokázal ráno ustlat postel, neustále sklápěl záchodovou poklici (z čehož se u mne vyvinula panická hrůza z toho, že až v noci půjdu rozespalá čůrat, tak počůrám poklici a hezky se to vsákne do koberce). Mimo příspěvky na nákupy a občasnou přítomnost na nich (rozuměj 1/3) mi ale jen tak nic nepřinesl. Květiny, víno nebo cokoliv, co bych měla ráda. Tedy sám od sebe. Že přinesl víno po tom, co jsem ho tři dny upomínala, že doma nic není, tak to bylo co říct - a to v podstatě už jen proto, že on sám neměl co pít. Ani jednou mi neudělal kafe, i když ví, že si dávám dva cukry, hodně mléka a piji ho tak dvakrát denně. O snídaních do postele se vůbec mluvit nedá, na to čekám už 2 a půl roku jako na boží zázrak.
Jediná jeho péče, která však opravdu byla nad zlato, bylo tak týdenní masírování. Po jednom tréninku jsem si totiž velice šikovně přizablokovala levou stranu zad tak, že mi bolest střílela do prsou a brněla mi z toho celá ruka. Po výsměchu, že umřu na infarkt, mi tak byl alespoň ob večer útěchou v podobě masáží. A taky teda, jednou mi pomohl při vaření. A jednou řekl, že mi chtěl koupit květiny, ale že už měli zavřeno. Ono je totiž v Hradci jenom jedno květinářství, víte..
 |
| Od prosince jsem si navíc každý den mohla vychutnávat čajíčky z adventního kalendáře. Byl to takový soukromý ráj v hrníčku. |
Jinak však neustále vysedával u xboxu, válel se v posteli, nechal se opečovávat a kňučel, že mu chybí jejich kocour. Popřípadě po vyříznutí dvou bradavicovitých pih kňoural, že je po operaci, takže se třeba nemůže jít ani umýt (jednu měl na hlavě, druhou na rameni; nepochybně je tak těžký si hodit sprchu že jo). Je tak celkově dost patrné, že v tomto směru si toho svého chlapa budu muset ještě pořádně vycvičit. I když jeho maminka mi po druhém týdnu tvrdila, že je jako vyměněný, když sám od sebe u nich na prvoadventním nedělním obědu prostřel...
Na druhou stranu jsem za tuhle zkušenost ale strašně ráda. Dokázala jsem mu, že se mnou neumře hlady nebo nudou, jak se obával. Zjistil, že může jít v klidu s kamarády na pivo bez nějakého těžkého vědomí, že na něj doma vyloženě čekám s hodinkami v ruce. Přišel na to, že společné bydlení je vlastně hrozně fajn a že jen co bude příležitost, začneme o tom vlastním hnízdečku lásky zase vážně uvažovat. U toho jsem mu teda nechtěla kazit prozření tím, že až nějaký byt bude vyloženě náš, tak nějaké jeho válení v posteli končí a bude muset přikládat ruku k domácím pracím... Což z toho celkem dělá takovou moji malou výhru :)
PS: Po přečtení to zní, jako kdybych ho hrozně hanila. Teda, taky že ano vlastně. Chi chi... Ale nenechte se zmást, mám toho svého líného kocourka moc a moc ráda :)
Žádné komentáře:
Okomentovat